Svátek matek – trochu zmatek... aneb o rodičovství

Všichni jsme zde na světě díky dvěma lidem, kteří se museli, třeba jen na chvíli a třeba mnohdy i za podivných či nepřirozených okolností spojit, aby nám pobyt zde umožnili. O metodách početí se ale dnes rozepisovat nechci:-). Ráda bych se však zmínila o rodičovství. Tedy ne pouze o matkách, ale i o otcích, protože na jisté věci musejí být vždycky dva (a proto mi tak trochu uniká, proč se u nás neslaví i Svátek otců, aby to bylo spravedlivé?).

Ačkoliv rodičovství je nejdůležitější „funkcí“ či „zaměstnáním“ v životě, protože má v rukou budoucnost lidstva, překvapivě ji vykonávají samí amatéři a ve škole ani ve společnosti obecně se neučíme, co taková věc vlastně obnáší a jak ji dělat správně. Většina z nás vychází z toho, co sama zažila a zažité stereotypy předává další generaci bez ohledu na to, zda jsou stále v platnosti či zda vůbec byly správné. Když pominu různé předporodní kurzy, občanskou nauku a sexuální výchovu a snad i někde pár osvícenců, zdá se mi, že je ve společnosti v tomto směru takřka ticho po pěšině.

Mám za to, že vzhledem k zodpovědnosti, která by měla jít ruku v ruce s tou ctí, státi se rodičem, by prvním krokem mělo být dostatečné sebepoznání, protože jen lidé, kteří alespoň přibližně vědí, co jsou sami zač, mohou posoudit, jestli jsou vůbec připraveni se takové role zhostit. Pokud sama nevím, co jsem, proč jsem, k čemu jsem, jaké jsou moje slabiny a silné stránky, jsem-li sama bez ohledu na věk dítě a jednoho dne zjistím, že dítě čekám, co se asi bude v mém nitru odehrávat? Zmatek, vynoří se spousta pocitů, především negativních a zřejmě právě vůči dítěti, které mohu v daném okamžiku vnímat jako „komplikaci“ nebo „překážku“. A to pro dítě rozhodně není příjemný úvod do života. Ve své terapeutické praxi se takřka denně setkávám se zralými lidmi, kteří řeší svá traumata z nepřijetí v původní rodině, byť jsou už sami rodiči a třeba i prarodiči.

Všichni potřebujeme mít pro svůj spokojený život pocit přijetí. A bazální přijetí se vytváří už v děloze. Pokud tento pocit chybí, máme tendenci si ho nějakým způsobem kompenzovat, ať už v materiální či profesní rovině, protože to zvyšuje společenskou prestiž a tedy pocit přijetí ze strany okolí; závislostmi, které jsou schopny naši emocionální bolest alespoň na chvíli otupit; navazováním stále dalších vztahů, protože zamilovanost je stavem přijetí druhého v oparu růžových brýlí zcela bez podmínek... Doplňte si sami. Proto se mi zdá, že bychom se jako společnost měli více zajímat o své sebepoznání a uvědomovat si důsledky svých činů v globálním měřítku. Rodit děti, když jsme na to připraveni a když je opravdu chceme a máme pro to vhodné podmínky, ne proto, že se „přihodily“ a „tak už to nějak zvládneme“ nebo dokonce jako zdroj sociálních dávek. Když jsou děti přijímány takové, jaké opravdu jsou a milovány bez podmínek, když se je nesnažíme předělávat k obrazu svému a nenutíme je, aby kompenzovaly naše vlastní ztroskotání, možná se jednou dočkáme toho, že si na nás vzpomenou třeba na Svátek matek či otců a za naši lásku a podporu nám poděkují.

A to můžeme, koneckonců, udělat i my ve vztahu ke svým rodičům, ne proto, že je v kalendáři určité datum a tak se to „sluší“, ale proto, že si uvědomujeme, že ačkoliv třeba na dětství nevzpomínáme zrovna rádi, dělali rodiče jen to, co uměli, čeho byli v dané chvíli schopní. Můžeme mít na jejich rodičovské dovednosti vlastní názor:-), ale minulost nezměníme. Nikdo je neučil, jak být rodičem a často, povšimneme-li si hlouběji toho, jak se chovají naši prarodiče, pochopíme, že to ani rodiče neměli coby děti lehké:-) A nejsme-li právě připraveni svým rodičům poděkovat kvůli citovým či fyzickým ranám, které nám uštědřili, pokusme se jim alespoň odpustit. Ani my nejsme dokonalí a všichni děláme to nejlepší, čeho jsme právě teď schopni. Někomu to může připadat málo, ale je to maximum, které momentálně zvládáme:-)

Krásný shovívavý den, přátelé:-)

P.S. Pokud by vás vědomé rodičovství zajímalo více, zkuste se podívat na knihu manželů Kopřivových a spol.: Respektovat a být respektován a knihu Naomi Aldortové: Vychováváme děti a rosteme s nimi.