Mám za to, že každý jsme jednou z plošek obrovského diamantu. Proto si čas od času pročítám diskuzi pod mým článkem http://halamickova.blog.idnes.cz/c/364382/Smejdi-aneb-mince-o-dvou-stranach.html. Zajímá mě, jak se na stejnou věc mohou dívat ostatní a je to pro mě obohacením. Pak se mohu i já podívat na danou otázku z jiných úhlů a vytříbit si svůj názor. Takže děkuji všem, i těm, jejichž reakce je nenávistná či se zdá, že vůbec nepochopili, o čem jsem psala:-)
Zaujaly mě ostré věty typu „snaha udělat spolupachatele z obětí“ pana Herberta Václavského a příměr o Hitlerovi pana Dominika Lacka. Popravdě řečeno, tato demagogie je pro mě už dost silná káva, donutila mě však se nad věcí hlouběji zamyslet.
Věřím, že není světla bez temnoty, že tento svět funguje v dualitě, v kontrastech a polaritách. Na jedné straně +, na druhé -, mezi tím obrovská škála různých odstínů. Vidím ho jako symbol jinu a jangu, rozdělený na bílou a černou a přece v sobě obsahující malou tečku druhé barvy – zárodek svého protikladu. Nemohou bez sebe existovat. Proč? Protože pokud bychom nepoznali chlad, nepoznali bychom teplo. Neměli bychom ho s čím srovnat a tedy jak definovat. A v tomto bodě přichází na řadu naše subjektivní vnímání. Pro někoho je 20°C zima, pro někoho teplo. Co z toho je „pravda“?:-) Zůstává jen to, jak to vnímá daný subjekt. Zůstává jen nějaký odstín šedi. U etických otázek odstín zabarvený (a)morální úrovní daného jedince. Nic a nikdo nejsou jen černé nebo jen bílé.
Domnívám se také, že existují dva druhy podpory: aktivní a pasivní. Můžu být něčím přívržencem a podporovat ho finančně, mediálně, svou angažovaností či pozorností. Mohu ovšem někoho podporovat i pasivně. Tím, že mlčím, nebo i tím, že mu jasně nedám najevo své hranice a dovolím mu, aby je překračoval. Že mu poskytnu svou vlastní sílu tím, že se nepostavím sama za sebe. Že nechám někoho jiného, aby o mém životě rozhodoval (a prosím, abych předešla případným nekonečným diskuzím o politice a systému, vždy hovořím v obecné rovině:-). Nechám někoho, aby o mě a za mě rozhodoval (protože se mi nechce a jsem ráda, že to někdo za mě udělá; nebo mě to nezajímá; či protože nemám schopnosti a sílu – jako například určitým způsobem hendikepovaní lidé). Pokud ten „někdo“ rozhoduje ve svůj a nikoliv můj prospěch, budu se tvářit ukřivděně, jaký je to zloduch. Zloduch to určitě je, když zneužívá mé naivity a slabosti. Já jsem ale tím, kdo mu to dovolil. Dala jsem mu svou sílu.
Je jasné, že lidé, kteří jsou nějakým způsobem hendikepovaní a nejsou tedy schopni sami o sobě plně rozhodovat potřebují ochranu. Děti, senioři, lidé jakkoli oslabení a postižení. Je zde nutnost nastavit celospolečenské hranice tak, aby nebylo sporu o tom, že některé praktiky prostě nejsou přijatelné. A mezi ně zneužívání něčí slabosti rozhodně patří. To ale předpokládá, že se většina dohodne a rozhodne, že je daná věc už „za čarou“. Podařilo se to třeba u zneužívání dětí, u vražd. Trvalo to dlouho, ale jde to. (Není to sice tak, že by tyto problémy mávnutím kouzelného proutku vymizely, ale většina je alespoň považuje za nepřípustné). Předpokládá to, že se lidé začnou ozývat, že něco není v pořádku, nepokývají jen hlavou nad tím, jak je to všechno hrozné a nepůjdou si dál svou cestou. Že budou v rámci svých možností a schopností jednat. Třeba jako slečna Dymáková natočí film. Nebo jako desítky lidí budou diskutovat na blogu, s přáteli, v rodinách. Prostě se zastaví a zamyslí. Už tím udělají maličký krůček. Když se pak všechny sečtou, něco se může změnit.
V případě šmejdů by snad mohly zafungovat dvě cesty: první cesta zákona, která by jasně definovala, co jsou a co nejsou „černé“ obchodní praktiky, která je tu zapotřebí už od revoluce. Tato cesta, jak se zdá, je v našem státě na dlouhou trať. Ale ta druhá cesta je tou, kterou máme všichni ve vlastních rukou: nepodporovat šmejdy ani pasivně. Pokud na předváděčky jezdím, podporuji je, to je věc, kterou mi nikdo nevymluví. Jestliže by na ty akce nikdo nejezdil, nevyplatilo by se šmejdům je pořádat, protože peníze jsou u nich až na prvním místě. Všichni, nepočítám-li pár jedinců žijících kdesi bez televize, novin, internetu a v naprosté izolaci od světa, už po těch letech víme, o co ve skutečnosti jde a tvrdí-li někdo něco jiného, je to alibismus. A jestliže to opravdu neví, na první předváděčce to zjistí, jak píší mnozí přispěvatelé v diskuzi. Můžu si sice doma mnout ruce nad tím, jak jsem chytrá, že mám salám, prací prášek a jsem po obědě, je potřeba však vidět i to, že mi je nedali šmejdi z dobroty srdce, ale že je zaplatil támhle děda, který teď bude splácet deku a vařič třeba do konce života, a to jen proto, že nebyl dostatečně odolný, třeba tak jako já, která už mám za sebou nejednu podobnou akci. A také proto, že jsem sice viděla, jak ho škubou, ale neřekla jsem ani slovo, abych o ten salám nepřišla. A o tom byl můj článek:-)
Nikdo nemůže udělat všechno zlo světa sám, nepodporuje-li ho v tom systém, okolí, ostatní lidé. Ani Hitler neudělal všechna ta zvěrstva sám. Měl aktivní podporu podobně zvrhle smýšlejících. A v neposlední řadě také pasivní podporu těch, kteří se mu nechtěli, nebyli schopni nebo nemohli vzepřít a po jejichž zádech se vyšplhal vzhůru. Uměl skvěle rozehrát temnou lidskou strunku. Hamižnost, touhu po majetku, moci, pohodlí a anonymitu davu, rozkoš z ovládání ostatních, touhu po prestiži, po pocitu převahy. Jsem moc ráda, že jsem tu dobu nezažila. Nevím, kolik vnitřní síly bych byla schopna v sobě najít, abych těmto lákadlům odolala. Ale to už je zcela jiné téma:-) A prosím, komentáře typu „Kolik Hitlerů jste ve svém životě viděla, že o něm píšete...“ pana Tomáše Dulíka stran spolků nemohu přijmout. Je na světě spousta lidí, kteří hovoří kupříkladu o Tutanchámonovi, ale podle tohoto vzorce k tomu vlastně v současnosti není nikdo oprávněn:-)
A co argument, že senioři, kteří na předváděčky jezdí, jsou závislí, a tedy nemocní? Jistě, to je možné a určitě by bylo zajímavé, kdyby se k tomu vyjádřil nějaký psycholog podrobněji, ovšem dosti silně pochybuji, že taková závislost může vzniknout přes noc. Tu je potřeba si vypěstovat. Co na to říká Wikipedie: „Vznik závislosti je pravděpodobný u většiny látek nebo chování, které přímo způsobují intenzivní pocit úlevy a potěšení nebo zbavují bolesti." Je potřeba dodávat ještě něco jiného?
Chtěla jsem Vás požádat, milí diskutéři: chovejte se k sobě s respektem. To, že má někdo jiný názor ještě neznamená, že je blb. Znamená to jen, že je jiný než vy. Ne lepší nebo horší. JINÝ.
