O agresi, hlouposti a svobodě

Nemyslím si, že by jakékoli násilné řešení bylo řešením. Je mi líto zmařených lidských životů ve jménu nesmyslného fanatismu, kterému kdosi, kdo ani okrajově nepochopil, co Bůh je, říká jeho jménem. Nebudu však hájit ani ty, kteří se vysmívají přesvědčení někoho jiného, ve jménu jiného fanatismu, jemuž říkají třeba „svoboda slova“. Je možné mít jiný názor, jinou úroveň poznání či moudrosti. Blbec ale nepřestane býti blbcem jen proto, že ho tak někdo jiný označí.

Není pro mě znakem moudrosti či nadhledu vysvětlovat hospodě plné opilých fotbalových chuligánů, že jejich zbožštění bandy otrenýrkovaných chlapíků je mírně řečeno znakem nezralosti. Jestliže se o to někdo pokusí, dá se předvídat, jak skončí. Jako každý, kdo se nelaskavě dotkne něčeho, na čem si druhý zakládá, a je vcelku jedno, co to je. Fanatici si na těchto přesvědčeních zakládají celou svou identitu, protože jsou tak prázdní a zmanipulovaní, že žádnou vlastní nemají. Nevědí, kdo jsou, a proto se musejí identifikovat s něčím/někým jiným, co pak do krve hájí. Můžeme se divit, že je jejich reakce nenávistná a ničivá?

Je to jako schválně píchat do vosího hnízda. Vím, že jde o vosí hnízdo a mohu předpokládat, jaké reakce se dočkám, pokud tak učiním. Jestliže dráždím fanatickou osobu, kterou nemohu považovat za člověka zcela při smyslech, mohu také očekávat jakousi reakci. To je první důvod, proč není moudré takto činit.

Druhý, a řekla bych že závažnější, je ten, že bych se neměla z pozice své „moudrosti/inteligence/pokročilosti/vzdělanosti“ či jak to chcete nazvat, nad někoho povyšovat tím, že budu zesměšňovat jeho ikony, názory, přesvědčení a postoje, byť si o nich mohu myslet své. Svoboda projevu se týká i druhé strany, nejen těch „pokročilých“. Můžeme se sice domnívat, že vidění světa náboženských fanatiků je zcestné, těžko jim však zabráníme svět takto vidět, tím, že jim to prostě řekneme nebo zakážeme. Je to asi stejně účinné, jako osoby rozdílného názoru pobít. Zdá se vám, že intenzita odezvy byla nesrovnatelná? Ano, ty do mě slovem, já do tebe kamenem. Princip je ale stejný: agrese verbální/ve formě karikatury je stále agresí stejně jako použití zbraně. Jeden napadl druhého. Překročil jeho hranice s úmyslem ublížit. Zdá se vám, že oběti a agresory hážu do jednoho pytle? Ano, ilustrují totiž krajní polarity stejného principu, a tím je agrese. Je to jako zámek a klíč, akce a reakce.

Nedělám si iluze, že z pozice tohoto článku vyřeším otázku světového terorismu. Co ale udělat mohu, aby svět byl příjemnějším místem k životu? Zkusme začít každý u sebe. Neubližujme záměrně lidem kolem sebe a nemáme-li na jazyku nic laskavého na jejich adresu, raději mlčme. Pokud schválně druhým říkáme, jak jsou podle nás „nemožní“, nesvědčí to o ničem jiném, nežli o tom, že potřebujeme někoho ponížit, abychom si sami připadali lepší. I slovo může být zbraní a často si léta pamatujeme, co ošklivého nám někdo řekl a jak moc nás to bolelo. Slovo je totiž jako vržený kámen, který také nemůžeme zadržet, když už ho jednou hodíme. Svoboda slova podle mě nespočívá v tom, že se budu trefovat do třísek v očích druhých lidí. Je totiž pravděpodobné, že si nejsem vědoma břevna ve svém oku. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, protože na tomto světě nejsem sama. Nebo chcete-li – všichni jsme vlastně Jedním.