Když jsem ve schránce našla lísteček o plánované půldenní odstávce vody, blesklo mi hlavou, že to zase budou komplikace navíc. Že si budu muset naplánovat některé věci, nezapomenout si napustit vodu do lahví, uvařit čaj pro dceru do školy předem... prostě otrava.
Jakmile onoho neblaze očekávaného rána zazvonil budík, snažila jsem se vše stihnout do osudné osmé hodiny:-). A pod sprchou jsem si uvědomila, jak úžasné to je, moci se osprchovat. A začala jsem se na celou situaci dívat z jiného úhlu. Děkovala jsem v duchu za to, že žiju v takové části světa, ve které nejenže nemusím přemýšlet, zda či kde vodu seženu, že mi teče po celém domě, a to dokonce ve dvou variantách, studené a teplé!!!, že se jí můžu bez obav napít...
Uvědomila jsem si, že ji beru jako samozřejmost, standard a vůbec si neuvědomuji, že pro mnoho lidí na planetě to tak není. A když něco považujeme za samozřejmost, zapomínáme za to poděkovat:-(. A vodou to samozřejmě nekončí. Za co všechno zapomínáme každý den poděkovat? Co všechno považujeme za natolik samozřejmé, že nám to nestojí ani za zamyšlení? A jak často musíme nejprve o něco cenného přijít, abychom vůbec zjistili, že to cenné je?
A tak nelze neskončit slovy klasika: "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz." Děkuji tímto vodárnám, že mě dočasně popadly za límec a pomohly mi si toto uvědomit. A mimochodem, jsem taky dost vděčná, že nemám tetu klíšťového typu a nejmenuje se Kateřina:-)
