ExekutorovskoAdvokátsko IV. Znojmo, vidí dvojmo.

Dnes o kvalitě práce znojemských úředníků, o schopnostech ÚOOÚ chránit OÚ a o prozřetelném či neprozřetelném jednání měst s dlužníky.

Jak jsem již dříve uvedl, má argumentace v soudní při stála především na tom, že město Znojmo se mnou nikdy nevedlo správní řízení ve věci vymáhání pohledávky, přestože s jinými pohledávkami naložilo tak, že správní řízení vedeno bylo. Vzhledem k tomu, že v mém případě došlo k pozměnění osobních údajů, zaměřil jsem se na veřejné vyhlášky o jiných osobách, vyvěšených úřadem města Znojma, zda se v adresách povinných nenacházejí podobné nesrovnalosti jako v mém případě. Na několika vyhláškách byla adresa uvedena ne zcela jednoznačně, například v případech, kdy povinný měl adresu bydliště v obci, jejíž jméno se opakovalo ve více okresech ČR. Z uvedených dat nešlo zjistit, do jaké obce byly výzvy zasílány, ve světle mého případu se však klidně mohlo stát, že mohlo dojít k podobným „omylům“. 

Proto jsem se v této věci obrátil na Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) s žádostí o přezkoumání případu, především jak došlo k pozměnění mých osobních dat a zda je systém kontroly na úřadě města dostatečně jištěn, aby nemohlo dojít k podobným přehmatům v budoucnu. Podle mého názoru je nastartování exekučního řízení natolik závažný procesní krok, že by se kontrole, zda nedochází k chybám, měla věnovat patřičná pozornost. Pracovník ÚOOÚ se věcí nezabýval a odkázal mě, že mám podat reklamaci přímo na Městském úřadě ve Znojmě. To jsem také udělal, i když mi přišlo divné, že by se městský úřad měl kontrolovat sám; znojemský úřad svou chybu bagatelizoval s tím, že šlo jen o náhodný překlep pracovníka. Ve skutečnosti ovšem pracovník musel pozměnit dva údaje v mé adrese a to jméno města a PSČ. Opět jsem tedy oslovil ÚOOÚ se žádostí, aby zkontroloval mechanismy, které by podobné případy měly vyloučit. To ale ÚOOÚ odmítl s tím, že pro toto šetření nemá pravomoc. Proč se Úřad na ochranu osobních údajů jmenuje tak, jak se jmenuje, když chránit osobní údaje před zneužitím nesmí a nesmí ani provádět šetření, které by tomu zabránilo, to je mi dodnes záhadou...

Pravdu jsem se nedozvěděl a na pátrání po tom, jak to doopravdy bylo, jsem už neměl čas. Je-li někdo mezi Vámi čtenáři, kdo byl podobně poškozen (Pozor, dotyčná kancelář působí i v mnoha jiných městech, nejen ve Znojmě), možná budete mít větší vůli přijít věci na kloub, ale já osobně to vzdávám.

Arogantní chování úředníků města Znojma mě postavilo před otázku, jakými pohnutkami jsou vlastně úředníci motivováni, aby pohledávky pro město vymáhali takovým hrubým způsobem. Jde jim opravdu jen o výkon práva? Protože mě tato problematika zaujala, rozhodl jsem se v této oblasti podniknout malý výzkum. Právní řád ČR umožňuje vymáhání dlužných částek daleko levnějším a k povinným šetrnějším způsobem, za pomoci soudního výkonu rozhodnutí nebo příkazu k výplatě z účtu. Mnohá města tímto způsobem postupují nebo postupovala, jak jsem telefonicky zjišťoval na příslušných magistrátech (např. Pardubice či Ostrava).  V praxi to znamená, že dlužník s nezaplacenou pokutou je po rozhodnutí soudu například navštíven soudním vykonavatelem, který si nejspíš dlužnou částku odnese v hotovosti, samozřejmě včetně poplatku za tento výkon. Nebo je dlužná částka stržena přímo z účtu dlužníka. Výši poplatku stanovuje soudní sazebník a jeho výše se pohybuje v řádu stokorun, možná jednotek tisíc. Tyto města postupují mnohem prozřetelněji, než města, která si pro vymáhání dluhů najímají soukromé exekutory. Z mého průzkumu vyplynulo, že takovými městy jsou například (nyní se omlouvám za určitou bezpečnostní kamufláž) Neu Jitschin, Prosteau a Jablonz.

 Nezaplacené poplatky za odpady, domácí zvířata, pokuty apod. se týkají většinou domácích obyvatel města. Pokud by úředníci ve velkém posílali obyvatele vlastního města do náručí exekutorů kvůli bagatelním pohledávkám, vyrobí si tak nezanedbatelný počet takových občanů, kteří se ocitají na prahu situace, kdy často řeší základní existenční těžkosti. Takoví pak místo placení dalších poplatků do městské kasy nebo utrácení v místních obchodech za zboží a služby, musí dlouhodobě odvádět desátky advokátům a exekutorům. Je to adekvátní trest – a nyní odhlédnu od problematiky, zda proces vymáhání lze použít jako bič na občana a zda má městská samospráva pravomoc se role trestajícího vůbec zhostit  - za dlužných pár stovek či tisícovek? Je městu způsobena natolik závažná škoda, že si to vyžaduje exekuční vymáhání? Ano, samozřejmě že se dluhy platit mají, o tom není sporu, je ale adekvátním trestem placení 30 násobků či 100 násobků dlužných stokorun? Pokud budeme tuto situaci hodnotit optikou civilizované Evropy, musíme říci, že nikoliv. Kromě toho, že v řadě evropských zemí institut soukromého exekutora vůbec neexistuje, v dalších jsou výrazně nižší poplatky za exekuční řízení, či omezení při jaké výši dluhu a za jaké situace lze vůbec po soudu žádat vydání exekučního příkazu. Obvyklým je princip proporcionality (přiměřenosti), tzn. nemůže se stát, že Vám exekutor blokuje neúměrně velký majetek s cílem znepříjemnit Vám život, taktéž náklady vymáhání jsou přiměřené k výši dlužné částky - zpravidla ji ani nepřesahují. To má samozřejmě svůj samoregulační efekt, protože se tak hledají lacinější způsoby jak pohledávku získat a naopak se exekuce použije jen tehdy, jde-li o nebagatelní částku. Žel, exekutorsko-advokátská lobby si v ČR zařídila pro své podnikání takové podmínky, které jim všechny jiné podnikatelské subjekty mohou tiše závidět.

-----------------

V poslední části seriálu o exekucích se zaměřím na to, jaký vliv můžou mít způsoby novodobých bukanýrů na celkovou „fitness“ české ekonomiky.