Po roce života v Anglii jsem si řekl, že když je Francie hned za kanálem, tak se musím podívat do Paříže. Jako dopravní prostředek jsem zvolil Eurostar. A pak toho litoval.
Eurostar je soukromý dopravce, který slibuje pohodlnou cestu z Londýna do Paříže za dvě a půl hodiny.1
Většina lidí je zvyklá koupit si jízdenku přes internet a pak si ji vyzvednout z automatu na nádraží. Onoho rána jsme zjistili, že automaty nefungují. První vlak odjíždí v 5:30. Pokladny otevírají ve 4:45. Vytvořila se fronta. Jenomže tentokrát nejen z lidí, kteří si jízdenku teprve chtěli koupit, ale i z těch, kteří si ji nemohli vyzvednout z automatu. Ta fronta byla tak dlouhá, že ve vestibulu vytvořila nekolikrát zahnutou klikatici. Vlasta Burian by řekl, že fronta je hrozně dlouhá, každý myslí, že už je konec, a ještě tam vzadu kus zbývá.2
Personál v pokladnách (oba dva zaměstnanci) začal vystavovat jízdenky. Mezitím se v nádražním rozhlase ozvalo, že zákazníci s předplacenými jízdenkami si je mají vyzvednout u automatů. Mnozí to disciplinovaně udělali a opustili svá místa ve frontě. Jelikož přede mnou bylo jen deset lidí, rozhodl jsem se to neriskovat a zůstat na své pozici. Po deseti minutách se rozhlas rozezvučel znovu a známý hlas nám zasvěceně oznámil, že automaty nefungují. Lidé čekající u nich se postavili na konec fronty k pokladnám. Tato fronta se téměř nehýbala, protože - jak jinak - počítače v pokladnách také nefungovaly. Jízdenky tudíž musely být vypisovány ručně, což není zrovna ten nejrychlejší způsob.
K vlaku se lze dostat pouze skrz turnikety. Většina z nich jsou automaty, které se otevřou, když do nich někdo strčí platnou jízdenku. Potíž byla v tom, že automatické turnikety neuznávají jízdenky psané rukou. Tato neústupnost automatu způsobila, že všichni museli procházet tím jedním turniketem, kde sedí člověk a kontroluje jízdenky ručně. Rychle se vytvořila další fronta. Obě fronty se smísily. Náhodný pozorovatel by jen těžko poznal, že ten dav jsou ve skutečnosti dvě fronty. V pokladnách byli stále dva lidé a bylo zřejmé, že většina čekajících ten vlak nestihne.
Když jsem konečně obdržel jízdenku, bylo mi jasné, že když si půjdu stoupnout do fronty k neautomatickému turniketu, nestihnu svůj vlak. Šel jsem tedy k tomu automatickému a strčil do něj svůj manuskript. Automat vyplivl jízdenku zpět a odmítl se otevřít. Věren skautskému heslu Přeskoč, přelez, ale nepodlez, jsem ten turniket přelezl a spěchal k vlaku. Nastoupil jsem (Dveře se nezavřely těsně za mnou, ale asi po dalších třech minutách.), posadil se v poloprázdném vagonu a už jsme jeli. Několik lidí sice stačilo ještě naskočit v posledních sekundách, nicméně vlak přeplněností netrpěl, takže moje cesta do Paříže byla velmi pohodlná. Měl jsem pro sebe celé dvousedadlo, přede mnou a za mnou nikdo neseděl, žádné řvoucí děti, krkající mládež, užvaněné báby atd.
Nejbizarnější na tom celém zážitku bylo to, že po celou dobu čekání na jízdenky se neozvalo ani jedno sprosté slovo. Jedna paní poznamenala, že je to šílené a jeden pán konstatoval, že takhle nestihne svůj vlak, protože do odjezdu zbývá deset minut. A to bylo všechno. Všichni ostatní disciplinovaně, trpělivě a tiše čekali. Inu Angličani.
U fronty k turniketu to bylo stejné. Všichni se ukázněně zařadili do fronty k tomu jednomu neautomatickému turniketu a jen jediný člověk nedisciplinovaně přelezl jeden z těch automatických. Byl to jeden nedisciplinovaný Čech.
_____________________________
1 Eurostar. [vid. 28. ledna 2013]. Dostupné z: http://www.eurostar.com
2 Přednosta stanice [film]. Režie Jan SVITÁK. Československo: 1941.
