Dlouho jsem si lámal hlavu nad vhodným svatebním darem pro kamaráda, který mě pozval na svatbu. Až dva dny před svatbou mě napadlo, že by to mohly být parohy.
Zavolal jsem Erikovi, který byl také pozván, že bychom je mohli koupit společně, protože já nevím, kde jsou k dostání. Erik - zkušený obchodník - o nějakých věděl a tak jsme pro ně druhý den šli.
Bylo ospalé páteční odpoledne a v obchodě byl prodavač a dva jeho známí. Budili dojem voskových figurín, pokrytých pavučinami, a nejevili o nás žádný zájem. Parohy se nám líbily, tak jsme řekli, že je bereme. Na vysvětlenou jsem prohodil: „Kamarád má zítra svatbu a toto je svatební dar.“
Figuríny ožily. Rozzářily se jim oči a měly mnoho podnětných nápadů. Z té záplavy jsme vybrali štítek s datem svatby, umístěný mezi parohy. Prodavač k tomu jen utrousil: „Ano, to je velmi vkusné, velmi vhodný dárek.“
Po přilepení štítku s datem svatby nás napadlo, že by bylo dobré dát to do nějaké krabice. Rozhodli jsme se ji vyžebrat v jednom z větších obchodů na Černém Mostě.
A tak v pátek odpoledne chodili po Globusu dva úchyláci s parožím a ptali se po krabici. Všichni se po nás ohlíželi. V tom se najednou z davu vynořil „mentál“ a s výkřikem jé parohy se vrhl k Erikovi a začal se s ním o ně přetahovat. Nakonec jsme ho přeprali. V Datartu nám darovali krásnou krabici od televize Phillips a já jsem si s tím do noci hrál a balil to do zlatého papíru, aby to bylo dokonalé.
Ráno se přiklátil Erik, podíval se na krabici a suše prohlásil: „To se mi nevejde do auta. Bereme ještě Broňu a Kateřinu.“ Tak jsme svůj dar museli vyndat z krabice a znovu zabalit jen do papíru. Hledě na hodinky Erik konstatoval: „Máme, co dělat. Bojíš se v autě?“
Odpověděl jsem, že já jsem jezdil v autě s Jiřím Doležalem1 a že mě tudíž neohromí. V 9:25 jsme obě známé nabrali na náměstí I. P. Pavlova a Broňa, zaklíněná v paroží, spustila mantru: „Já chci slyšet ANO!“ Když se za Prahou trochu uvolnily silnice, přišlápl Erik plyn k podlaze a Broňa změnila mantru na: „Já nechci umřít.“ Opakoval jsem Erikovi, že jsme slíbili přijít na svatbu a tudíž je to naše povinnost. Připojil jsem i japonské přísloví: „Povinnost je těžká jako hora, smrt je jako pírko.“ On mě ujistil, že rychleji to auto nejede a jestli chci, aby porušil další předpisy, budu je muset vymyslet, protože ty současné už porušil všechny.
Stihli jsme to. Broňa slyšela ANO.
__________________________
1 Legenda naší střední školy. Tuším, že jednou se mu povedlo zlepšit si známku z chování na dvojku. Standardní u něj byla trojka.
