Višva Díp Mahéšvaránanda Óm ášram

V srdci Řádžasthánu, nedaleko města Pálí se rozkládá jedna z nejpodivuhodnějších sakrálních staveb, které naše civilizace zná.

Duchovním otcem koncepce vystavět takové velkolepé dílo, je můj Mistr Višva Guru Paramhansa svámí Mahéšvaránanda známý jako Višvagurují, zakladatel a tvůrce systému známého jako Jóga v denním životě (Yoga in daily life) [1]. Višvagrují celou stavbu nejen inicioval, ale dokázal i celou dobu průběh výstavby, i přes všechny svoje další aktivity, kontrolovat a korigovat. Byl tou hybnou silou, která dokázala, opět nastartovat další stavbu, když někde něco nešlo podle plánu. Bez jeho jasné vize a pevného přesvědčení, by se nepodařilo takové dílo dokončit.

Paramhansa Višvaguruji Mahéšvaránanda ve Střílkách na Moravě

Základní kámen byl položený v roce 1995, ale první nápad a impuls přišel od Višvagurujiho už mnohem dřív. Stavba byla zahájená na naše poměry trochu nezvykle, nejen položením základního kamene s obřadem, ale i velkou ohňovou obětí zvanou Mahá Rudra jadžňa. Průběh výstavby se neobešel bez různých zdržení a chyb, stavba vyžadovala i určitou invenci a dokonce na ní byly použité určité unikátní stavební techniky. Oficiálně byla dokončená v roce 2024 otevírací ceremonií, kterou opět provázela ohňová oběť.

Mahá Rudra jadžňa je poměrně složitá ceremonie, při které se do devíti ohnišť různého tvaru obětuje a postupně pálí dřevo, vonné tyčinky, ghí (máslo), rýže obilí, luštěniny, zdobí se květy, atd... Recitují se posvátné sánskrtské texty. Obřad má předepsaný řád a má poměrně složitou strukturu, která se několikrát opakuje po dobu asi devíti dní. Jeho znalost mají indičtí panditi a jen někteří ho mohou provádět. Mahá Rudra jadžňa je zachycená v několika dokumentech; odkaz je na jinou jadžňu ve Váránasí. [2]

Vlastní Óm ášram je unikátní stavba ve tvaru písmene zvuku Óm. Indické védy považují tento zvuk za prvotní, a za vlastní podstatu Boha, který je bez podoby a bez tvaru a bez jména. Pokud tedy nebudeme považovat tento zvuk za samotné jméno Óm a pokud nebudeme za tvar považovat jeho podobu v dévanágarí (indické písmo) ॐ.

Tady si dovolím udělat malou vsuvku a pokusím se lépe vysvětlit tento zdánlivý rozpor z předchozího odstavce. V józe (a hinduismu) jsou dva důležité pojmy - nirguna (निर्गुण), což se překládá jako Bůh (vlastnost, atd.) bez podoby a saguna (सगुण) což se překládá jako podoba Boha (vlastnosti, atd.). Jinak řečeno, pokud je Bůh ve svém ryzím stavu (superpozice), pak je v něm všechno a nic, nemá podobu. Je v nirguně. Jakmile se projeví, pak na sebe bere libovolnou konkrétní formu, je v saguně, která je duální. Je to stejné, jako nechvalně známá Schrödingerova kočka. Nechvalně proto, protože autor nenašel lepší příměr, než, že se chudák kočka potácí mezi životem a smrtí. Přitom je zřejmé, že co na sebe přijme formu, tak jí zase opět musí ztratit. Toto je i podstatou neporozumnění, že ačkoliv je Hinduismus striktně monoteistický, tak jak je možné, že má Bůh tolik podob. Jde jen o míru schopnosti abstrahovat všechny podoby do jediného bodu. [3]

Vlastní realizaci Óm ášramu prováděl a pořád dozoruje architekt slovinského původu známý jako svámí Jogéš. Technologicky je stavba kombinací moderních stavebních metod, a původních prastarých stavebních technik, které se používají ke stavbě chrámových komplexů po tisíciletí. Chrámový celek je stavěný podle tradiční ajurvédické Vastu šástry. [4] Jde o poměrně sofistikovaný postup jak postupně obestavět ústřední prostor se Šiva lingamem. Oficiální název je Dvádaš Džótirlingh. Nevím, jestli to přeložím přesně, ale řekněme, že by se to dalo vyslovit jako Dvanáctinásobný Šiva a na Džjótirlingu je skutečně dvanáct podob Šivy.

Principy Vastu šástry jsou mi známy velmi povrchně, takže se prosím uchylte při studiu k odkazu, ale berte všechno s rezervou. Jde o v elmi náročné postupy a ne všechno, co je na internetu, i ode mě, bude správné a srozumitelné. V podstatě se dá říci, že nejsou při stavbě dovolené ostré úhly (jen na detailech a ornamentech), základem je čtverec a pravý úhel, a že je velmi významná celková orientace stavby.

Pokud bychom si představili Óm ášram jako lidské tělo, tak střed Óm ášramu je otevřený na sever, hlava a ruce (horní rameno) Óm jsou orientované na východ (SV), nohy (dolní rameno) jsou na západ (SZ) a zažívací trakt (konec Óm) je orientovaný na jih. Oblouček a tečka nad Óm symbolizují čandra a bindu. Tedy proměnlivou lidskou mysl v podobě měsíce (čandra) a bindu, tečka symbolizuje nepostižitelnost a věčnost Boha.

Vodní hladina jako čandra a bindu v podobě vodojemu a současně Slunečního chrámu

Na stavbě lze nalézt osm věžovitých útvarů, jako symboliku osmi hlavních čaker podél páteře. [3]

Zde bych chtěl vložit osobní poznámku. Jako odchovanec a milovník funkcionalismu jsem se musel dost těžko vyrovnávat s obrovskou členitostí stavby a také s nekonečným množstvím ornamentů, ať už rostlinných, nebo zvířecích. Sochy beru jako přirozenou součást , ale ta neuvěřitelně členitá ornamentalistika a v ornamentech skrytá symbolika si ke mně hledala cestu dlouho a vlastně hledá pořád. Stavba má tendenci se v naší představě neustále vlnit. Přestože jde o při pohledu shora o přehledný komplex, je snadné se ztratit.

V ramenech a v zadním traktu jsou pokoje pro rezidenty a pro hosty, ve vrcholech jsou haly pro cvičení, meditace a konference. Uprostřed Óm je, jak jsem už zmiňoval, Šiva mandir (chrám) se Dvádaš Džjótirlingem. Pod ním je Samádhí Gurua mého Gurua svámidžího šrí Hindúdharmasamrat Paramhansy Mádhavánandy.

Centrální část ášramu se Šivovým chrámem

Výstavba ášramu byla prováděná kombinací železobetonových základů a skeletu a obezdívkou a obšívkou převážně z růžového pískovcového kamene, který má velmi jemnou strukturu a podobá se trochu naší opuce. Někde je beton přiznaný, ale musíte se pozorně dívat.

Indie má velkou tradici v těžbě a zpracování kamene. To, co se v Česku běžně dělá ze dřeva nebo nově z dřevotřísky, se v Indii dělá dost často z kamene. Mramorové kuchyňské linky nebo police jsou běžné. Kámen se často řeže na velmi tenké pláty, asi 1.5 až 2 cm. Zatížení police pak musí být samozřejmě přijatelné, ale jde o zvyk a zkušenost. Znovu a znovu mě udivuje, kde všude se kámen používá. Často jde o nábytek, nebo pro nás nezvyklé užití. Například celokamenné dřezy lepené tvrdou cementovou směsí, umyvadla z jednoho kusu mramoru nebo žuly ap.

Stejnou pozornost zaslouží zedníci a jejich řemeslná zdatnost. Nevím, podle jakých kritérií jsou zedníci u nás v Óm ášramu vybíráni, ale všechny, které jsem viděl při práci, tak to byli mistři, často s velkým M. Zdi i přes primitivní pomůcky jsou rovné, cementová zdící hmota je velmi tvrdá, a odolná, používají tmavé (asi bezvápenné) cementové omítky, které jsou rovné a bez prasklin. Vrchní vrstva není ze škuku, ale z bílé, asi sádrové hmoty, kterou dokáží udělat dokonale rovnou (může to být import, podobné sádrové finišery používají například v Anglii). Pokud používají cementový potěr, tak i na svislé plochy, které jsou opět po finalizaci bez prasklin. Vydrží několik let, než se začnou nějaké objevovat. Podobným způsobem se dělají například i zděná cementová koryta pro napájení zvířat.

Samostatnou kapitolou jsou umělečtí kameníci, kteří tesají sochy. Používají poměrně primitivní nástroje, dláta, kladivo a poslední dobou často volí, pokud je to možné, i elektrické brusky. Hlavu si omotají vekým šátkem nebo hadrem a dýchají přes něj. Prach je při broušení všudypřítommný. Sochy, skulptury a hluboké reliéfy jsou vytvářené podle prastarého kánonu. Neřekl bych že jsou vysloveně realistické, nazval bych to védským realismem. Tesání soch má svoje pravidla, ale samozřejmě, umělci jsou jen lidé a občas se jim povede, ať úmyslně, nebo neúmyslně, vtělit do Božstva i něco ze sebe.

Božská Matka s lotosovým květem

Úchvatný je kruhový reliéf v kupoli před Šiva lingamem. Není možné se k němu dostat a podívat se na tisíc Šivových inkarnací zblízka, ale i tak je to něco úžasného.

Hlavní kupole s tisíci Šivovými podobami. Postavy jsou tak malé, že je lze postřehnout jen velmi těžko ve tmavší kruhové části.

Vlastní Šiva lingam s dvanácti obličeji představujícími dvanáct šiva lingamů, dvanáct podob Šivy, je vytesaný z monolitu, černého mramoru, který se těží v Indii. Povrchová úprava kamene, tak aby byl všude hladký a lesklý, je pro mě tajemství, které neznám.

Dvádaš Joyotirlingh připravený na ranní motlitbu.

Ze stejného materiálu je vyrobený i Nandí, býk, který Šivu vozí spolu s Bohyní Párvatí. Ášram ho dostal darem i s kamenným telátkem, které je uvnitř mandiru (chrámu). Tyto sakrální sochy musí být tesané z jednoho kusu. Tmelení nebo lepení není dovoleno. Nandiho uši slouží k vyřčení přání nebo stížností. Jsou tedy vrcholně důležité.

Týpkům, kteří Nandího vezli na nákladním autě se podařilo špatně upoutaným nákladem za jízdy pohnout. Ucho zavadilo o korbu a ulomilo se. Mecenáš, který Nandího pro ášram objednal, neváhal a objednal novou sochu. Jde o mnohatunový kolos, který byl opradu hodně drahý.

Nandí má vlastní prosklenou svatyni před vchodem a přímo k němu se nesmí. Kdo chce vyslovit přání nebo motlitbu, musí do chrámu za telátkem.

Nandí ve svém skleněném příbytku. Ve skle se odráží nejen večerní indické Slunce, ale i dolní trakt zakončený kupolí.

Vraťme se ještě zpátky k vlastní stavbě, která přestože je zvlněná, tak jde o liniovou stavbu se třemi nadzemními podlažími, kromě věží, samozřejmě. Velký problém jsou velké rozdíly teplot a s tím spojená dilatace. Jednotlivé segmenty a sebe navazují s několikacentimetrovou tolerancí. Spáry jsou utěsněné speciálním pružným tmelem s dlouhou životností. Tam, kde nebyly dodržené technologické postupy, může dojít ke kompresi stavebních prvků a k jejich destrukci, nebo ke vzniku trhlin. Kromě vody, o které jsem napsal samostatný blog [6], je termická roztažnost druhá největší obtíž, kterou při stavbě bylo potřeba překonat. Hybridní kombinace železobeton – pískovec, mramor mohou spolu kupodivu, dost dobře koexistovat. Byly prováděné jak tepelné dilatační, tak i pevnostní zkoušky použitých materiálů. Tyto technologické postupy měla na starosti architektka srbského původu známá jako Krijá Šakti.

Na konec mé kusé zprávy bych se chtěl podělit o několik postřehů.

Indické duchovní poselství je zřejmě ve skutečnosti mnohem starší, než se dá historicky nebo archeologicky prokázat. Slovesné předávání prastrých příběhů šruti (श्रुति) – „to, co bylo slyšeno“ a smriti (स्मृति) – „to, co bylo zapamatováno“ má nesrovnatelně větší hodnotu, než tomu západní vědci přisuzují. Ukazuje se, že takový nepřetržitý řetězec předávaných znalostí má větší trvanlivost, než jakékoli stavby nebo archeologické nálezy. Zjednodušeně se dá říci, že jak naše evropská alchymie a astrologie, tak i indická ajurvéda má původ v předchozí supercivilizaci, která existovala někdy před 870 000 lety. [5] Nešlo ale o civilizaci založenou na technologiích jako je ta dnešní. Jejich znalosti a vědomosti byly přesto úchvatné a něco z toho se promítlo a zachovalo do naší doby.

Například existuje příběh o tisícihlavém hadovi, obrovské kobře, která nese na své hlavě celou zemi. Pokud se Šéšnága probudí ze spánku, nebo se pohne, dojde někde k zemětřesení. Na první pohled je to zjevná nepravda, naše šišatá modro bílo zeleno béžová kulička plave v zakřiveném časoprostoru po mírně eliptické dráze kolem Slunce, které zase obíhá časoprostorově zakřivený střed Galaxie, všechno se to vlní na gravitačních vlnách a to, co je místní přítomnost, je pro jiné pohledem do budoucnosti kterou nejsou schopní postihnout, protože vidí naší minulost. Dobře, ale pokud se podíváme na umělecké vyobrazení tisícihlavého šrí Šéšnága, tak zjistíme, že nejenom podpírá planetu zespodu (planeta je kulová, není placatá a pojem zespodu je třeba brát s rezervou, Šéšnága má většinou v umělcově vizi jen asi tři hlavy), ale také má ohnivé oči. Proč? Protože stoupavé a klesavé proudy ionizovaného žhavého magmatu unvitř naší planety neustále tlačí na pevnou krustu tektonických desek, které pod tlakem driftují a současně tyto proudy vytvářejí elektromagnetické pole, které obklopuje Zemi a zaštiťuje jí jako požehnání před příliš silnými účinky slunečního větru? Jinak řečeno, šrí Šéšnága nejen podpírá onu naší Matku, pevnou zemi, ale ještě jí ochraňuje zevně v podobě elektromagnetického pole.

Další velmi zajímavá kapitola je astrologie. Vypadá to, že to, co víme jsou jakési střípky z komplexní nauky, která dokázala nahlížet na další vrstvu (řekněme layer), který nemá hmotnou podstatu a o které dnes už nevíme skoro nic. V Indii například vychází astrologická předpověď počasí rok dopředu. Kdo a jak to sestavuje nevím, ale když jsem se zeptal, kdy přijde monzun, tak náš indický úředník zalistoval v tištěném astrologickém kalendáři a skoro na den přesně určil, kdy začne pršet. Ne, že by Indie neměla superpočítače na výpočet počasí, ale musím říci, že jejich předpovědi jsou asi vlivem kombinace obojího velmi přesné a to, i pokud se týče nenadálých lokálních změn.

Nakonec jsem si nechal krátkou reminiscenci na dva významné indické eposy Rámájanu a Mahábráratu. Pokud vyjdu z toho, co jsem napsal dříve, Rámajánu je potřeba datovat někam do 870 000 let před naším letopočtem (začátek Dvápara jugy 867 102 BC), Mahábháratu 3 100 let před naším letopočtem (začátek Kali jugy 3 102 BC). [5] Oba tyto eposy líčí život a skutky dvou inkarnací Boha Rámy a Krišny, které se narodily na předělu dvou po sobě jdoucích epoch – jug, tedy šrí Ráma žil na přelomu Tréta a Dvápara Jugy, šrí Krišna na přelomu Dvápara a Kali jugy. Je zajímavé, že obě inkarnace jsou Kšátriové, tedy kasta válečníků a je zajímavé, že v obou případech šlo o vtělení Višnua (v křesťanské mytologii z trojice je to Syn). Přesto se oba eposy výrazně liší. Liší se hlavně chraktery postav v nich. Zatímco v Rámově době se jedná vlastně jen o jednu negativní postavu, hodně zlovolnou služebnou a potom démonskou Šrí Lanku, kterou ovládal démon Rávana, v Mahábháratě se to negativními postavami jen hemží. Celá dynastie Kuruovců, snad kromě krále a královny, byla v podstatě banda potměšilých mizerů.

Nebudu jmenovat paralely z dnešní doby, ale nejvíc z negativních vlastností na mě zapůsobil strýček Šakuni, který ztělesňuje naši nestálou mysl. Všemi mastmi mazaný podvodník, který se vždycky ze všeho dokáže vylhat. Rámajána na mě působí uklidňujícím dojmem, protože většina chrakterů je velmi pozitivních, zatímco Mahábháráta připomíná svým dějem a vývojem událostí už současný svět. Přesto ani jeden z Eposů nedopadá vlastně dobře. Zatímco Ráma se musel vzdát svojí lásky královny Síty, aby mohl převzít vladařské povinnosti, poté co jí osvobodil ze zajetí Rávany, tak Krišna musel několikrát porušit etická pravidla, jinak by Pánduova armáda nedokázala nad Kuruovci zvítězit. Vítězství Pánduovců také nevyznívá příliš optimisticky. Zanikl celý rod a pokrevně spřízněná dynastie.

Rámájana je plná pro nás dost nepředstavitelných skutečností. Například v je Rámájaně samostatný příběh, který může mít ještě mnohem starší dataci o Párvatí a Šivovi. Královna Párvatí se postila tisíc let, aby Šivu obměkčila a mohla se stát jeho manželkou. Můžeme říci, že jde o nějaká nadnesené letopočty, pokud by ale přímo v textu nebylo dost podrobně popsané co jedla a co nejedla a jak dlouho.

Stejně tak je dost pomíjená skutečnost, že na straně Rámy bojovali proti Rávanovi na Šrí Lance opičí lidé. Podle popisu měli opičí obličeje, měli ocas, ale uměli jak mluvit, tak i psát. Nejznámější opičí postavou je šrí Hanumán, který nejenže byl výborný válečník, ale byl velmi moudrý, byl znalec Véd, ochránce slabých a porobených. Tady je potřeba se zamyslet nad tím, že, přestože si myslíme, že jsme nejchytřejší bytosti na planetě ze všech dob, nemusí to být pravda. Vývoj se neubírá lineárně, ale po evolučních skocích a katarzích. Neodporuje Darwinově teorii vývoje druhů, že před 870 000 lety, na planetě mohly žít vedle lidí vysoce rozvinuté opice. Jen o tom nejsou archeologické důkazy, kterých je jednoduše, z té doby, pomálu. Kniha Rámájany od Tulsídáse (existuje i mnohem starší Valmíkího původní text) obsahuje i jeden oslavný hymnus na šrí Hanumána. Hanumán čalísá obsahuje čtyřicet dvojverší (plus 2+2 dvojverší na začátku a konci). Říká se že pokud jí někdo odrecituje v těžké životní situaci, tak dokáže pomoci odvrátit i sebevražedné pokusy a stejně také pomáhá i při atakách duševních poruch. [7]

Oba eposy je zachycují nejen skutečné historické události, ale toto poselství je hlavně o nás samotných. V nás, v našich myslích a činech se odehrává děj Rámájany a Mahábháraty každý den.

Co jsem těmito reminscencemi chtěl vlastně o Óm ášramu říci. Tyto příběhy a mantry jsou zakomponované a přítomné v této stavbě hlavně skrze symboliku soch. Většinou jde o ztělesnění postav z obou eposů a z dalších děl indické mytologie.

Nepodceňoval bych slovesná díla minulosti. Jsou to stále živé duchovní poklady, které trvají, ačkoli materiální památky zanikají a velmi oceňuji jakoukoli sakrální stavbu, ať je to kdekoli a ať se jedná o jakékoli náboženství, které vede k Bohu. Takové stavby jsou energetickými centry, která udržují naší civilizaci v rovnováze nejen po stránce emoční a sociální, ale působí i v dalších nehmotných úrovních, kam jejich vibrace spolu s mantrami a motlitbami v podobě kosmické energie pronikají a harmonizují tak zpětně celé stvoření.

श्रीभगवानुवाच |
ऊर्ध्वमूलमध:शाखमश्वत्थं प्राहुरव्ययम् |
छन्दांसि यस्य पर्णानि यस्तं वेद स वेदवित् || 1||

śhrī-bhagavān uvācha
ūrdhva-mūlam adhaḥ-śhākham aśhvatthaṁ prāhur avyayam
chhandānsi yasya parṇāni yas taṁ veda sa veda-vit

Śrī Bhagavān řekl: Kosmický strom aśvattha má kořeny směřující vzhůru a větve dolů, je nepomíjející. Jeho listy jsou védské hymny; ten, kdo jej zná, zná Védy.

Bhagavadgíta, kapitola 15, džňána jóga, jóga poznání, verš první

Prohlášení: Všechna fotografická dokumentace je ve vlastnictví autora foto Šivalingam pořídil svámí Rádžendra Purí. Snímek Višvagurujího Mahéšvaránandy publikovaný se svolením Jóga v denním životě ©. Video na konci volně dostupné na Youtube Kašináth ©, zpěv panditjí Suréš.

[1] Jóga v denním životě

[2] Mahá Rudra jadžna Váranásí

[3] Skryté síly v člověku

[4] Vastu šástra

[5] Datace jednotlivých Jug

[6] Suché poldery by nestačily?

[7] Hanumán čalísá