Včera večer jsem s naším rodinným kamarádem vedla velice dlouhou diskuzi na téma "Mám ještě stále být hrdým občanem naší republiky?". Přiznám se, že poslední dobou jsem v důsledku každodenní mediální masáže na různá politická témata, pozorování dlouhodobé politické situace a deního střetu s byrokratickými postupy, předpisy a dalšími překvapeními v rámci podnikání došla k hlubokému přemýšlení, zda jsem ještě schopna v sobě nalézt kousek hrdosti na svoji národní příslušnost.
Nechci se tu pouštět do detailních historických souvislostí, ani hlubokomyslných debat. O tom můj blog není. Je o jednom, alespoň pro mne, velice zajímavém závěru, který učinil právě onen náš kamarád, když jsem mu vyprávěla, že pesimismus a skepse dopadli už i na mě a začínám pochybovat....
Jeho reakce a názor je hodně jiný, než jsem doposud slýchávala či četla a proto se o něj chci podělit. Kamarád je přesvědčen o tom, že sice jako národ jsme se vždy nakonec nějak přizpůsobili (i když někdy hodně bolestně), což vede k velice často skloňovanému závěru, že jako národ jsme prodejní... Jenže! Prý právě tohle je naše veliká devíza. Je přesvědčen, že jen díky těmto našim genetickým vlastnostem jsme nakonec vždy všechno nějak zvládli a i do budnoucna zvládneme.
Vysvětloval mi to jakýmsi vtipem, kdy jednou dvě vládní auta. Jedno české, druhé americké. To americké se porouchá. V ten moment američtí vládní činitelé zvednou telefon, zavolají si na to správné telefonní číslo a během chvilky již u nich zastavuje speciální jednotka s novým vladním automobilem a partou super skvělých mechaniků, kteří se to pokusí nejprve opravit se super náhradními díly. Po neúspěchu auto naloží na odtahový vůz, odevzou a zanechají tam to nové. Po několika kilometrech jízdy se porouchá i ten český vládní automobil. Řidič zvedne telefon, zavolá na to správn telefonní číslo a během chvilky u nich zastavuje pracovní dodávka s partou mechaniků, která ví, že ten automobil prostě musí opravit. Všichni ti čeští představitelé a mechanici vědí, že si musejí poradit a také si poradí. Automobil s použitím všech netradičně v nejbližším okolí dostupných komponent opraví a jede se dál. A pak položil řečnickou otázku: "Co by se stalo, kdyby ti američtí specialisté neměli to náhradní auto? Uměli by si poradit tak jako my, když jsou zvyklí vše dělat správně procesně a každý tak zná pouze a jen svůj kousek práce bez hlubších návazností?" ... Jinak řečeno, právě to, že se o nás říká, že máme zlaté ruce, že ze čtverce umíme v případě potřeby vyrobit kolo či přijít na to "jak to udělat, aby bylo" se stává neocenitelnou schopností přežití našeho národa do budoucna v rámci EU "až to celé praskne" a tak ani náhodou neuvažuje o emigraci.
Pro mne to byl hodně překvapivý názor od člověka, který sám podniká a denně se potýká s mnohými strastmi, které nám EU i naše politická scéna servíruje. A já mám tak opět nad čím přemýšlet a říkat si, zda se budu na náš národ z budoucího pohledu koukat jako na sklenici poloprázdou, nebo ploplnou....
