Jak jsem se měla zachovat?...

Nějakou dobu jsem přemýšlela, zda vůbec o tom napsat blog. Ale proto, že to byla pro mě situace velice emotivní, tak se nakonce o ní s Vámi podělím.

Je to už nějaký čas, kdy jsem byla nakupovat u svého oblíbeného řezníka. Zcela normální věc, řeknete si. Ale tam se to právě stalo. Stojím v řadě, zatímco od pohledu velice milá stará paní si vybírala co nakoupí. Všimla jsem si, že dlouze kouká do vitrýny, hodně vybírá, přemýšlí a v dlani pevně něco drží. Po nějaké době jsem zjistila, co to bylo a proč tak dlouze vybírala.

Když přišla na řadu, paní prodavačka se jí zeptala, co že by si to přála. Stará paní velice mile, pokorně a slušně odvětila, že prosí právě tamten jeden špekáček. Prodavačka jí ho ochotně zvážila, sdělila cenu a náslědně čekala na výběr peněz.

To co následovalo potom, mě skutečně "rvalo srdce". Stará paní totiž v dlani pevně držela asi 8,-Kč a tak začala s trochu nešťastným, ale i omluvným pohledem, hledat zbylý rozdíl. S velkým oddychem jej našla a poté s úsměvem dala prodavačce a špekáček si vzala. Vím, že se to nemá, ale nedalo mi to a přes rameno jsem té paní nakoukla do peněženky, když chybějící obnos hledala. Ona v té peněžence neměla už skoro nic. V kontrastu s řečí těla, mluvou i pokorou mi došlo, že ta stará paní má nejspíše denní rozpočet tak 50,-Kč (vzpoměla jsem si na příběh své maminky, jak jedna z jejích přítelkyň má skutečně tento rozpočet, neb důchod má malý a bez nadsázky po zaplacení nájmu, který ale není velký, je ráda, že to zvládne) mi bylo teskno.

A já? Zatímco paní hledala finanční rozdíl, já sváděla neuvěřitelně morální boj sama se sebou. Na jednu stranu jsem jí chtěla říci, nehledejte to, já to za Vás zaplatím, ale na stranu druhou jsem si uvědomovala, že bych ji tím mohla hodně urazit. Díky mnoha vyprávěním své maminky totiž vím, co je to lidská hrdost a jaké ponížení může člověk cítit, když mu někdo, byť v dobré víře, nabídne, že to za něj zaplatí ....prý se často stydí...

Dopadlo to tak, že jsem nakonec neudělala NIC....paní zaplatila, pomalinku se "dobelhala" ke vchodovým dveřím s naprosto šťastným výrazem, že má svůj špekáček, odešla. Já tam zůstala naprosto svázaná pocitem, jak jsem se měla zachovat......urazila bych ji, nebo neurazila? Byla by za ten počit ráda a naplnila bych ji pocitem, že svět není tak zlý, nebo ne? To je otázka, kterou si dodnes kladu a na kterou asi nejspíše nebudu už nikdy znát odpověď.

V závěru bych chtěla ještě ve velké krátkosti dodat jeden malý příběh, díky kterému jsem se dostala právě do zmiňovaného vnitřního rozporu.

Je to už dlouho, ale byla jsem u jednoho lékaře, kde byla veliká fronta. Po hodině čekání tam jeden starý pán, hodně nervozní, požádal ostatní pacienty, zda by ho nepustili dříve. Jede mu autobus a další až za cca tři hodiny. Nikdo jej nechtěl pustit, přestože byl skoro na řadě. A protože jsem byla hned za ním, tak jsem mu řekla ať se neobává, že ho do té vesnice zavezu. On se chvíli divil, pak nevěřil, pak děkoval atd.....ale to důležité bylo: odvezla jsem jej a jako poděkování mi po pěti minutách přinesl alespoň domácí vajíčka v pytlíku mouky, jako to kdysi dělávala moje babička. Ten neuvěřitelný pocit, co jsem v ten moment zažila asi těžko někomu vysvětlím, ale bylo to nádherné...

A právě díky této zkušenosti si říkám....tak měla jsem a nebo neměla "něco" udělat...

krásný večer.