Nerada si dělám na cokoli názor, aniž bych to mohla vidět. A často si ho dlouho tříbím, podle informací, které mám k dispozici. Kauzu kůrovec na Šumavě sleduji prakticky od jejího začátku, a už dávno vím, že otázka nestojí kácet nebo nekácet, ale kde, jak a kdy kácet a kde naopak nekácet.
Po počátečních sporech a konfliktech se už dost dlouho zdálo, že podobně to vidí i Správa NP. Ve spolupráci s odborníky byly vymezeny bezzásahové zóny, a skoro se už zdálo, že náš největší a nejkrásnější národní park je spravován moudře a s ohledem jak na přírodu, tak na jeho obyvatele.
Bohužel nebyl ale spravován s ohledem na ekonomické zájmy dřevařských a developerských lobby. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit to, co se v NP Šumava v současné době děje.
Před dvěma dny jsem strávila řadu hodin v lokalitě Ptačího potoka u Modravy. Způsob, jakým jsou tam údajné zásahy proti kůrovci prováděny, se na první pohled naprosto neslučuje s režimem první zóny národního parku. Několik desítek metrů od informační cedule, popisující přirozenou obnovu lesa bez zásahu lidské ruky každý kolemjdoucí najde hluboké vyježděné a rozryté koleje, ohromné paseky, kde jsou zlikvidované nejen mechové porosty, ale i malé semenáčky. Les tu nebude mít šanci na obnovu bez pomoci člověka několik desetiletí. Vrchol výskytu kůrovce v této lokalitě byl před dvěma lety a od té doby se les sám léčí a obnovuje. Pokácené stromy jsou nařezány na stejně dlouhé klády, odpovídající svými rozměry nákladním autům a spousta z nich je už naskládaná na hromadách kolem cest. To vše musí nutně vést k otázkám – v jakém zájmu se toto vše děje? V zájmu ochrany přírody rozhodně ne, ta tu naopak dostává velmi na frak.
Likvidace národního parku není ale jediné, a podle mého názoru ani to nejhorší, co se v současné době na Šumavě děje. Stejně jako příroda – a možná ještě víc – tu dostává těžké rány demokratická správa věcí veřejných.
Současný ředitel Národního parku bez skrupulí vyřadil ze hry vědeckou radu Národního parku, a poté, co se zbavil zkušených odborníků, začal rozhodovat. Ačkoli je laik, mávnutím ruky smetl se stolu koncept bezzásahových zón a dřevorubci se mohli pustit do práce. Nic jiného, než prudkou vlnu odporu, nemohl v této situaci čekat. Nejspíš jej také čekal, alespoň se to dá vytušit z reakce Správy Národního parku a policie ČR.
Strávila jsem s účastníky blokády řadu hodin. Přestože v tuto chvíli žádný spolek oficiálně blokádu neorganizuje, funguje velmi dobře. Mám pro to jediné vysvětlení. Její účastníci vědí, o co jim jde, jejich motivace vychází z jejich hlubokého vnitřního přesvědčení, že dělají správnou věc. A nejen z přesvědčení. Potkala jsem mezi nimi odborníky na ekologii lesa, studenty přírodních věd, právníky, vysokoškolské učitele... Řada z nich obětovala dovolenou, čas, peníze. Vstávají ve čtyři hodiny, aby byli na místě dřív, než dřevorubci. Denně nachodí kolem 15 kilometrů. Opakovaně se nechávají zatýkat, vláčet po neschůdném terénu s pouty na rukou, bít. Odvážet na policejní služebnu do Kašperských Hor anebo do Sušice.
Proti nim stojí policie, která v mnoha případech při zásazích jde daleko za hranici nutného minimálního násilí. V den, kdy jsem se blokády účastnila, byli zraněni tři lidé. K tomu je třeba přidat chování dřevorubců, kterým stačí, aby kolem nich po značené cestě prošel člověk s foťákem, a pustí se do něj s vulgárními nadávkami. Zmanipulované veřejné mínění, které nesmyslně a zkratkovitě postavilo rovnítko mezi ekology a suchý les. Záměrně šířené pomluvy o placených aktivistech patří ještě k těm mírnějším metodám, horší jsou rozbitá skla u aut, vypuštěná brzdová kapalina a vyhrožování místním, kteří si troufnou aktivistům jakkoli pomoci. Za tím vším je cítit vědomí síly, převahy – a beztrestnosti.
Je těžké v krátkém blogu vykreslit celý obraz konfliktu, který nazrával několik let a vyhrotil se s nástupem pana Stránského na pozici ředitele Národního parku. Nejde v něm o těch šest tisíc stromů na Ptačím potoce, jde v něm mnohem o víc. Jde o celou Šumavu, o Národní park, ale ani to není všechno. Nikdy předtím jsem neviděla tak komplexní a brutálně dokonalou ukázku arogance moci. O co na Šumavě – a nejen tam – doopravdy jde? Jde o to, kdo a jak bude spravovat náš stát. Skončí v rukou lobbystů a mafiánů? Rozkradou šumavské lesy stejně jako řadu dalších nenahraditelných hodnot?
Nedávno jsem četla komentář Václava Klause k šumavské blokádě – údajně se náš prezident bojí ekologických aktivistů víc než Al Kaidy. Já jsem neviděla na Šumavě nikoho, koho by bylo třeba se bát. Potkala jsem řadu slušných lidí, zoufalých z toho, že nemají jinou možnost, jak chránit to, na čem jim velmi záleží.
Strach by naopak mohlo vyvolávat chování dřevorubců, strážců Národního parku a policie. Nemohla jsem se zbavit intuitivního pocitu, že za jejich projevy agresivity se skrývá vědomí, že za nimi stojí moc, která to vše schvaluje. Čím dál tím víc si myslím, že Česká Republika směřuje ke skryté formě policejního státu. Jestli by se něčeho měl prezident demokratické země bát, pak je to tento směr vývoje.
