Ztracený ráj v knihách a političtí strašáci v realitě

Nedávno jsem dočetla knihu Sudety: Ztracený ráj a musím přiznat, že ve mně zanechala hluboký dojem. Není to žádná suchá historiografie, ale mozaika lidských osudů, sousedských vztahů, malých radostí i velkých tragédií.

Ukazuje Sudety v celé jejich složitosti – jako místo, kde vedle sebe po staletí žili Češi a Němci, kde se prolínaly kultury a kde o všem nakonec rozhodla drsná, odosobněná velká politika.

Kniha staví na lidskosti. Připomíná, že dějiny nejsou černobílé a že pod povrchem dějinných zvratů vždycky zůstávají obyčejní lidé, kteří přišli o svoje domovy, sousedy a často i o naději. Tím, že jsem část dětství prožila v Sudetech, konkrétně v Heřmanově Huti a v Lochousicích, mám k regionu osobní vztah i vzpomínky.

Protože však píšu o knize, ocituji vzpomínku ze strany 310: „Svůj slib otci nedodržel – přišel o rodnou chalupu, neochránil sestru, a místo aby se na stáří postaral o mutti, stal se pro ni břemenem. Duchem nepřítomná o něj pečovala, dokud jí síly stačily, dokud kdesi v cizině nevydechla naposled. A tak ji aspoň přivezl zpátky domů, splnit to jediné, co si v bídě těch posledních let přála. Aspoň v tomhle ji nesmí zklamat.“

Když se z historie stane laciný politický klacek

A právě v kontrastu s touto citlivou literární výpovědí působí neuvěřitelně frustrujícím dojmem současné politické divadlo. Zatímco spisovatelé, historici a lidé dobré vůle se po desetiletí snaží jizvy v pohraničí pochopit, pojmenovat s nadhledem a stavět mosty smíření, někteří politici dělají přesný opak.

Krásným příkladem je neustálé vyvolávání duchů minulosti v podání Tomia Okamury a jeho hysterie kolem sudetoněmeckých sjezdů. Místo toho, aby se věnoval reálným problémům dnešního pohraničí – jako je dostupnost zdravotní péče, školství nebo infrastruktura –, vytahuje starého osvědčeného strašáka.

Je to pořád stejná písnička: vyvolat v lidech strach, pocit ohrožení a pak se stavět do role jediného spravedlivého ochránce národa. Strašení sudetoněmeckým sjezdem je v roce 2026 už jen úsměvný, ale zároveň smutný anachronismus. Je to laciné politické kupčení se strachem a neúcta k lidem, kteří v tom kraji skutečně žili a žijí.

Literatura jako protilátka proti populismu

Kniha Sudety: Ztracený ráj mě znovu utvrdila v tom, jak důležité je číst a znát příběhy konkrétních lidí. Literatura nám dává nadhled a schopnost vidět barvy tam, kde se nám nepoctiví politici snaží namalovat svět jen v černobílých odstínech „my versus oni“.

Pokud nechceme skákat na lep politickým demagogům, musíme se dívat do minulosti s porozuměním a poučením, ne se strachem v očích. A k tomu nám nepomohou výkřiky na sociálních sítích ani populistická gesta, ale právě dobré knihy a poctivé hledání pravdy.

------------------------------------------------

Sudety: Ztracený ráj

Napsali: Kateřina Tučková, Jakuba Katalpa, Jaroslav Rudiš, Petra Dvořáková, Marie Hajdová, David Jan Žák, Petra Klabouchová, Michal Vrba, Michaela Klevisová, Leoš Kyša

Ilustroval: Jaromír 88

Vydal: Host, Brno, 2026