Znáte ji ze školy? Já tedy ne.

Celý svět zná Alberta Schweitzera a jeho nemocnici v Lambaréne, komu z nás však něco řekne jméno Vlasta Kálalová-Di Lottiová, rodačka z Bernartic u Tábora, která se vydala sama ve dvacátých letech minulého století do Orientu, aby založila v Bagdádě československou nemocnici?  

Její vizí bylo zkoumat tropické choroby, jejich příčinu a možnosti léčení. Vystudovala chirurgii, i přes to, že musela čelit mnoha námitkám stylu: „Gynekoložka? Prosím, proč ne? Dětská lékařka? Samozřejmě! Praktická lékařka, internistka? No koneckonců….Ale chirurg? Ženská a operovat? Chirurg musí být muž, musí mít sílu, přesnost, odpovědnost. Kolikrát jí to řekli do očí, kolikrát za zády. Už kdysi z Brna psala kamarádce: ….byli to naši otcové, ne matky, kteří chtěli, abychom studovali. A teď, když jsi hotová, kdejaký mužský protestuje proti rovnocennosti a rovnoprávnosti, kterou uznávají na papíře. Nikdy mi nebylo nic tak daleko jako tzv. ženská otázka. Ale když teď tak všechno vidím, zdá se mi, že jsem někdy křivdila těm, kdo se jí zabývají…“

Na jedné akci potkala Alici Masarykovou, kterou seznámila se svým nápadem a ta ji pozvala do Lán, kde dostala příležitost diskutovat ideu expedice s prezidentem Masarykem. Ten okamžitě navrhl, že doporučí prezidentské kanceláři, aby jí poskytla půjčku na pět let s tím, že neví, jaké ji čekají začátky. Řešila i argumenty rodičů. Tatínek pravil „Kdybys byla muž, nic bych nenamítal, naopak…proč zrovna ty, proč ne jiní, jsou tu přece muži ---“ Až se do rozhodování vložila maminka: „Každý má právo zařídit si život podle svého. Hlavní je, aby dělal práci, která ho těší. Bude se nám po tobě stýskat, ale zbraňovat ti nemůžeme.“

A tak se vydala na cestu a vzápětí se pustila do práce. Irácké zákony uznávaly dva druhy nemocnic – mustausaf s jedním lékařem a nejvýš dvaceti lůžky a mustašfá s nejméně dvěma lékaři a vyšším počet lůžek. Ordinace ještě nebyla hotová a už se objevil první pacient – chlapec, kterého kopl kůň. Byl v bezvědomí, samá krev, prostřed obličeje krvavá rána. Co dřív? Zajistit proti infekci, zkontrolovat stav lebky, očí, srovnat zlomené nosní kosti, udělat plastiku, všechno sama, bez sestry, bez asistenta. Potůčky potu, které Vlastě stékaly po zádech, nebyly jenom z horka. S napětím čekala, jestli chlapec nedostane otravu krve. Trnula, když snímala obvaz při první kontrole. Vyhrála. Kosti srostly rovně, plastika se povedla. Tento případ ji sjednal reklamu, která jí zajistila víc než dostatečný  počet pacientů a pacientek.  Musela čelit kulturním rozdílům, úmornému vedru 50ti stupňů ve stínu, infekcím, strachu lidí i ze sebemenšího chirurgického zákroku, tropickým chorobám, které přijela zkoumat. Sama se nakazila leishmaniózou, jejíž hojení trvá osm měsíců, pracovala i když byla nemocná. Odebírala hnis z bagdádských boulí, brala vzorky krve, dělala výtěry při onemocněních zažívacích traktu. Pečlivě zabalený materiál pak posílala expres do Prahy.  

 Během svých cest i svého pobytu poznala celou řadu zajímavých lidí, její pacienti byli od nejchudších po nejbohatší. Léčila i členy královské rodiny. Při jednom z místních kázání vyslechla, že: „Doba rozkvětu islámu měla mnoho učených žen, měla církevní soudkyně, básnířky, kazatelky. S úpadkem postavení ženy upadl i arabský národ.“

 Proslavila se nejen jako lékařka, v seznamu přírůstků entomologického oddělení Národního muzea je pod číslem 502 z roku 1929 zapsáno: Od dr. Kálalové z Bagdádu 20 tisíc exemplářů v 17 krabicích, koncem roku 1929 to bylo už 30 tisíc kusů vzácného hmyzu, mezi nimi dva dosud zcela neznámé druhy krasců, které docent Obenberger popsal jako první entomolog na světě.  Jeden z přírůstků dostal na Vlastinu počest název CYPHOSOME LAWSONIAL ssp.KÁLALAE, druhý byl nazván podle jejího partnera.  Koncem třicátých let se vrátila s rodinou do Čech, 8. května 1945 ji nacisti zastřelili italského manžela, syna i dceru a dr. Kálalová-Di Lottiová zůstala zcela sama. Vykonala řadu zahraničních cest, přijala spoustu návštěv, celý život se občansky angažovala, hovořila  dvanácti jazyky a učila se další. Jednu z řečí, kterou uměla se však snažila zapomenout. Řeč, jakou se domlouvali vrahové jejích dětí a jejího muže. 

 Čím to, že Dr. Schweitzer se proslavil, kdežto Dr. Kálalová-Di Lottiová upadla v zapomnění? Uměla pracovat, ale neuměla se „prodat“? Těžko dnes říci, umřela v únoru 1971. Dvacet let poté umístili Bernartičtí na dům, kde žila řadu let pamětní desku, 28. října 1992 byla Dr. Vlasta Kálalová-Di Lottiová vyznamenána in memoriam Řádem T.G.M. Já se o Vlastě Kálalové-Di Loggiové dozvěděla ze 4. vydání knihy „Doktorka z domu Trubačů“ od Ilony Borské.