Ženy v politice: Jsou jen poslušné stíny svých „guruů“?

Celoživotně se angažuji za vyšší účast žen v politice, ale to, co vidím, mne naplňuje úzkostí. Staly se z poslankyň vládních stran silné osobnosti s vlastním názorem, nebo jsou jen tichými stíny svých stranických šéfů?

V devadesátých letech jsem řídila projekt Růže mezi trním. Chtěla jsem vidět více žen v politice a ve veřejném životě. Na začátku tisíciletí jsem navázala vizí žen o udržitelném životě Quo vadis, femina?, kde jsme se ptaly: Co by ženy v Česku skutečně chtěly, kdyby měly tu moc to změnit? Dnes se dívám na naši politickou scénu a musím se ptát znovu: Jaká je dnešní ženská vize?

Výzva, která narazila na zeď

Před lednovým hlasováním o důvěře vládě jsem se rozhodla jednat. Jako občanka, matka a babička, která celý život bojovala za lidská práva a ochranu přírody, jsem oslovila poslankyně stran ANO, SPD a „Motoristky sobě“ s otevřenou výzvou. Co jsem jim napsala?

• Že vláda postavená na lži a demagogii nemůže mít důvěru.
• Že jako matka nechci, aby mladá generace sledovala politiku, kde se „pravda a láska“ vyměnila za laciný populismus a sliby spotřebního blaha.
• Že role poslankyně není jen mačkat tlačítko podle pokynů předsedy, ale nést odpovědnost za udržitelnou budoucnost nás, našich dětí a vnoučat.

Apelovala jsem na ně jako na ženy – ty, které v patriarchální společnosti stále nesou největší tíhu péče o pokračování života. Žádala jsem je, aby vládu nepodpořily.

Výsledek? Ticho a loajalita k vůdcům

Můj aktivismus zůstal nevyslyšen. Ukázalo se, že ženy v těchto stranách bohužel neplní roli onoho pověstného „krku, který hýbe hlavou“. Nejsou ani myslící hlavou, ani cítícím srdcem politiky.

Staly se z nich pouhé stíny svých politických guruů. Zatímco tito lídři maskují čistý pragmatismus a ztrátu morálního kompasu řečmi o „službě národu“, jejich poslankyně mlčí, poslouchají a hlasují přesně tak, jak se od nich očekává.

Od kulis k osobnostem

Je smutné sledovat, jak se obrovský potenciál žen v české politice rozpouští v hodnotové prázdnotě. Pokud má být role moderní političky omezena na to, že bude dělat hezkou kulisu mužskému populismu, pak jsme se od devadesátých let moc neposunuli.

Možná si můžeme gratulovat ke kvantitě – žen je v lavicích Sněmovny více než dříve. Ale k čemu je nám počet, když chybí odvaha? K čemu je nám více žen v politice, pokud jejich hlas zaniká v ozvěně jejich stranických šéfů?

Dnešní doba nevyžaduje poslušné stíny, ale ženy, které se nebojí být „svědomím národa“. Pevně věřím, že v nich ta síla stále je. Jen se musí rozhodnout, zda chtějí sloužit svému „guruovi“, nebo budoucnosti našich dětí.