Zelená se line záře - Dano, drž se!

Když začala stoupat hvězda Strany Zelených, překvapilo mě, kolik lidí do ní najednou vstoupilo a začalo se hlásit k programu ekologie a ochrany přírody… Většinu z nich jsem nikdy předtím nepotkala, ačkoliv jsem na tomto poli od revoluce dost aktivní. Podle skutků jejich znám a mohu pozitivně posuzovat Danu Kuchtovou a třeba i Věru Jakubkovou.

Od stávajícího předsedy SZ jsem slyšela pár pejorativní poznámek na téma ekologického aktivismu, podle jeho názoru prý není politikou. Co však je dostatečnou politickou kvalifikací? Většina našich „úspěšných“ politiků má za sebou praxe z různých ústavů a institucí, vzdělání z dob komunismu, kolik z nich se může pochlubit baťovskou průpravou a zkušeností práce na různých úrovních? Skutečné znalosti života vyděláváním si na chléb prací?

Osobně se domnívám, že ekologický aktivismus je jedna z mála dobrých kvalifikací pro politiku. Lidé, kteří mají za sebou zkušenost z nevládních organizací musí mít vizi, vědět, co chtějí, a k tomu, aby své vize realizovali, musí mít i  manažérské schopnosti. Také potřebují přesvědčit okolí, aby jim na jejich vize přispělo, neboť jejich životaschopnost není samozřejmostí, nedostávají automaticky peníze ze státního rozpočtu tak, jak se děje politickým partajím, které si velmi rychle začaly jistit politické pozice a moc po roce 1989. Předtím byli komunisté voleni 95% účastí lidu, dnes není třeba ani 30% voličů k tomu, aby ti, co dostanou pár procent navíc, ovládli prostor a s ním moc a vše, co přináší.

Mé osobní zkušenosti se Zelenými, ať těmi politickými či aktivními? Začínala jsem v r. 1990 s česko-americkou nadací Earthlinks, hlavním programem byla práce se středoškolskými studenty, probouzeli jsme osobní tvořivost a ekologické vědomí. V r. 1993 jsem se stala ředitelkou Zeleného kruhu, kde jsem stála za vyjmutím domu v Lublaňské 18 z privatizace, vybudovala v něm komunitní prostor, zelenou střechu, začala sázet stromy v Praze… V r. 1995 jsem pod jeho hlavičkou spoluorganizovala mezinárodní ženskou konferenci na téma žen v politice a veřejném životě, a aby nezůstalo jen u slov, tak jsem v r. 1996 jako nezávislá na kandidátce tehdejší SZ kandidovala do Senátu. Šla jsem do těch voleb s ideály a vlastními 20 000 Kč a jakožto důsledná ekoložka jsem region, který měl mnoho set kilometrů silnic, objížděla stopem, autobusem a vlakem. V domažlickém okrsku kandidovalo pět mužů a já, jako jediná žena. Skončila jsem na šestém místě s 2,5 %. Do druhého kola postoupili kandidáti ČSSD a ODS. Mohli tehdy být zkušenějšími politiky, nebo vyhráli proto, že jejich strany měly peníze na billboardy a ostatní nástroje politické kampaně a úročily se investice? Já chtěla dostát svým teoriím o ženách v politice, tak jsem se v té době ještě objevila na druhém místě kandidátky do Poslanecké sněmovny a na komunální kandidátce. V r. 1997 jsem se rozhodla pro alternativu, založila a řídila Agenturu GAIA o.s., se kterou jsme pokračovali v praktickém a konkrétním řešení každodenní ekologie, např. rekonstrukcí vnitrobloku v Radhošťské se zapojením veřejnosti do rozhodování.

Tak rychle, jak stoupala hvězda Zelených, klesal můj zájem o politickou angažovanost. Začala jsem mít podezření, že politika přitahuje lidi s potřebou ovládat druhé – nikoliv jim sloužit, a také mi přišlo, že se - svým způsobem - stala rejdištěm parazitů, kteří by se vlastníma rukama a hlavou neuživili. Jsou-li mezi nimi poctivé aktivistky jako je Kuchtová a Jakubková, tak jim jen držím palce, chtějí-li totiž „s vlky jít, aby s nimi též nemusely příliš výt“. V každém případě  oceňuji jejich vůli a snahu vnést do politické hry aspoň trochu etiky vyplývající z poctivých úmyslů.