Rub privatizace

Mezinárodní EC rychlík vyjel včera z hlavního nádraží v Praze v 8.31, úspěšně opustil nádraží Holešovice, a strojvedoucí ohlásil, že očekávaný příjezd do další zastávky Ústí nad Labem je v 9.42.

                Za pár minut, ještě jsme ani nedojeli do Roztok u Prahy, však vlak zastavil. Po nějaké době se strojvedoucí z ampliónu omluvil, že na trati došlo k poruše výhybky a musíme stát, dokud se závada neopraví.

                Francouzská mládež, se kterou jsem byla v kupé, si rozložila sedátka a začala podřimovat. Projížděli Evropu vlakem, na mapě měli zakreslenou absolvovanou jižní část; přes naši republiku mířili na sever. V duchu jsem řešila, jak dlouho asi tak ta oprava může trvat a zda se mi vůbec vyplatí někam jezdit, jenže jsem neměla na vybranou. Vystoupit se dalo jen na vlastní nebezpečí  do hlubokého pangejtu s vysokými kopřivami.

                Byl tedy čas na meditaci, přemýšlení a vzpomínky. Vyřizovala jsem telefonicky resty, když se  v mysli vynořila vzpomínka na profesora, který učil business environment na manažerském oboru Sheffield Hallam University a Masarykově ústavu vyšších studií. David byl anglický gentleman a velká osobnost, všemi oblíben a respektován. Jednou si tak s námi povídal o managementu ve Velké Británií a při té příležitosti  varoval před privatizací železnic, abychom nedopadli tak špatně, jako dopadli oni. Prý tam koleje patří někomu jinému, než vagóny, a když dojde k problému, tak jeden svaluje vinu na druhého a řešení je v nedohlednu.

                K privatizaci u nás došlo, koleje dnes také patří někomu jinému, než vlaky, zisková nákladní doprava, která mohla dotovat dopravu osobní, je zprivatizovaná a zisky jdou do soukromých rukou; osobní dopravu dotuje stát. Jakou motivaci asi tak má majitel výhybky, aby ji opravil rychle a vůbec udržoval průběžně v pořádku, pakliže není v kontaktu s cestujícími? Naopak, má možnost a příležitost dávat najevo svoji důležitost a nezbytnost tím, že neopraví výhybku za 15 minut, ale za minut 100. Kdo dokáže, že to mohlo a mělo jít rychleji?  Nicméně se mi zdá, že ještě zbývají k privatizaci  pangejty, ve kterých by bylo potřeba posekat kopřivy a udržovat je v pořádku, aby při železničních karambolech byl k vlakům přístup.

                Vlak se rozjel po 90ti minutách, do Děčína nabral ještě deset minut zpoždění. Šla jsem se optat, jak je tomu s vrácením jízdného, kdesi jsem četla, že je na něj nárok, je-li zpoždění větší než 60 minut. Dozvěděla jsem se, že jen v případě, když je cena jízdenky vyšší než 300 Kč. Za tuto cenu se  již většinou překračují hranice a neumím si dost dobře představit, kde a jak bych se, např. v Berlíně domáhala vratného od Českých drah, nicméně to momentálně nebyl můj problém. Moje cesta do Mlýnů, odkud jsem chtěla jít výletem do Kamenického Šenova a cestou pozdravit kamarádky na chalupě, tak drahá nebyla.

                Pokračující spojení bylo ve 12.15, nasedla jsem tedy do motoráku a operativně přemýšlela, co se asi tak dá ve zbývajícím čase stihnout? Cílem mé cesty byl Šenov, kde jsem chtěla koupit ryté a broušené sklo místních sklářů pro příležitostné dárky. Optala jsem se průvodčího, zda u něj mohu zakoupit jízdenku do Kamenického Šenova s tím, že vystoupím již v České Kamenici a pojedu přímo; upustím od pěšího výletu i návštěvy. Průvodčí  odpověděl, že jízdenku mi prodat neumí, neboť trať Kamenice-Šenov je zprivatizovaná, soukromá, on vůbec netuší, zda tam nějaký vlak v tento čas vůbec jezdí, natož, aby mi prodal jízdenku! Nezbývalo, než dojet tam, kam jsem původně měla v plánu, do Mlýnů, odkud jsem však do Šenova nedošla, neboť se mi podařilo v lužických hvozdech zbloudit, a projíždějící auto, které jsem zkoušela stopnout, abych se optala na cestu, nezastavilo, takže  jsem se okruhem přes Kytlici vrátila zpět do Mlýnů, a odtud v pět odpoledne odjížděla vlakem do Děčína a poté EC do Prahy.   

                Zpáteční cesta se zdála být v pohodě, v Libčicích nad Vltavou však vlak opět zastavil, strojvedoucí ohlásil 15ti minutové zpoždění, které se začalo zvětšovat na Holešovickém nádraží. Když už jsem se rozhodovala, že nepojedu na hlavní nádraží a vystoupím, tak se vlak začal rozjíždět. Začala jsem si povídat s personálem, od kterého jsem se dozvěděla, že ranní vlak a s ním ani mí francouzští spolucestující do Hamburku nedojeli;  vlak skončil jízdu v Berlíně. Začali jsme diskutovat, zda je spolupráce se soukromým provozovatelem výhodná, či zda jde o nekalou konkurenci, debata však zůstala otevřená, neboť vlak dojel na nádraží, já vystoupila a oni se zpožděním pokračovali do Brna.

                Chtěla jsem využít PID - Pražskou integrovanou dopravu, a vlakem do Strančic popojet do Strašnic. Jel „naneštěstí“ přesně v 19,40, takže jsem ho už jen viděla zajíždět do tunelu. Cestou na tramvaj mě ale napadla inspirace pro prezidenta, který každou chvíli cestuje někde po Austrálii či jiné Tramtárii. Co kdyby raději putoval po vlasti České a monitoroval sklizeň setby, kterou zasel? Nenachází se v ní náhodou plevel, který by bylo třeba odstranit?