Povodně

V minulých dobách lidé v přírodních katastrofách nacházeli reflexi na své chování, trest za své hříchy. Modlili se za odpuštění a slibovali nápravu, jen, aby se katastrofa neopakovala.

Od té doby uplynulo hodně let, věda dokázala, že šlo o pověry; žádné analogie mezi chováním lidí a přírodními úkazy nenacházela. Analogie však existuje, marná sláva, byť v poněkud jiném významu.

Při záběru na jednu zaplavenou obec na sever od Prahy pravil její zastupitel: „Ty zátarasy podél řeky působí, že voda protéká přímo a mnohem větší rychlostí. Tam, kde se pak vylije, jde o mnohem větší katastrofu, než kdyby jí byl ponechán volný průtok od samého pramene“.

Jenže to dnes už nejde. Vltava byla připravena o krásné meandry, do kterých se mohla každé jaro vylévat dle libosti už v hluboké totalitě, kdy byly vybudovány přehrady formou vltavských kaskád, jejichž úkolem byla - mimo jiné - i prevence povodní. Jak se dílo zdařilo, můžeme posuzovat s odstupem času. K tomu, aby nedocházelo ke škodám podél toků našich veletoků, by musely být postaveny zátarasy podél řek až k moři, což je nemožné a také pěkně hnusné.

Voda je život, hned za vzduchem je jeho nejdůležitější podmínkou. Řeky jsou tepny; potoky žíly; bystřiny kapiláry přírody a stejně tak, jako se homo sapiens snaží dostat pod kontrolu život, snaží se dostat pod kontrolu i vodu, což se evidentně nikdy na sto procent nepodaří.

V nedělním pořadu Celnice byla řeč o Bohu. Kdo, či, co to je? Pro naše předky šlo o předmět uctívání, což může být i dnes. Rozdíl je v předmětu, ten se změnil. Už neuctíváme a nectíme přírodu, vodu, život. Uctíváme nové božstvo - peníze a majetek. Od jejich množství se odvíjí náš pocit štěstí. „Za peníze si vše koupíme“, sugeroval nám minulý prezident z hradních výšin. Za miliardy se po povodních postaví nové domy, nové hráze, nové zátarasy, budou se řešit následky a narůstat nové problémy, které budou stát nové peníze.

Respekt k živlům byl našim prapředkům vlastní. Neuměli poručit vodě, dešti a ani se o to nepokoušeli. Raději nestavěli domy v blízkosti vody. Ani my - po zkušenostech a lekcích z komunismu neumíme poručit větru a dešti a tak se aspoň tváříme, že přírodní katastrofa je jen nějaké nedopatření, stejně jako nemoc.

Bydlím blízko Botiče, pražského potoka, který letos ukázal, co dokáže. Před pár lety, nicméně už poté, co Praha udělala svoji zkušenost s velkou vodou, se začaly stavět nové domy v těsném sousedství potoka - Kaskády Botič. Kamarádka tehdy zašla za stavitelem s dotazem: „Proč stavíte v zátopovém území, vždyť je to riziko?“ Odpověděl jí: „Je to snad Vaše starost? Budete tady bydlet?“