Paměť národa v příbězích 20. století

Milan Kundera popsal rozdíl mezi malou a velkou historií starostí své tety o úrodu hrušek v době srpnové okupace, čímž připomněl, že v kulisách „velkých dějin“ žijeme své „malé dějiny“, své životní příběhy „od kolébky do hrobu“.

V oficiálních pramenech figurují jen ti, kterým se podařilo zviditelnit v bojích všeho druhu, přestože znalec lidských duší, slavný psycholog Carl Gustav Jung pravil, že: „Velké události světových dějin jsou v podstatě bezvýznamné. Podstatný je nakonec jen subjektivní život jedince. Ten jediný dělá dějiny, jenom v něm se nejdříve odehrávají všechny velké proměny a veškerá budoucnost a celé světové dějiny pocházejí jako obrovitý souhrn nakonec přece jen z tohoto skrytého jedincova pramene. Ve svém nejsoukromějším a nejsubjektivnějším životě dobu nejen trpně snášíme, ale jsme i jejími strůjci. Naše doba – to jsme my!“

Ducha citátu vystihuje projekt „Příběhy 20. století“, který mapuje paměť národa prostřednictvím vzpomínek dosud anonymních lidí.

Napadlo mě zapsat příběh dvou, dnes již nežijících žen, který by mohl být případovou studií (case study) života i mnoha dalších, jejichž osudy se sobě podobají jako vejce vejci, aniž by po nich zůstala nějaká stopa, kromě náhrobního kamene s datem narození a úmrtí, někdy ani to ne. Připomněla jsem jejich život, jejich herstory, kterou žily v období nacismu, komunismu, okupace 1968, starší zažila sametovou revoluci.

Moje ženy neměly čas na velkou politiku, jejich život byl plně věnován vztahům k mužům a rodinám, tak aspoň utkvěly v mých vzpomínkách. Velké dějiny je poznamenaly emancipací, která na ženách nárokovala - vedle péče o děti a domácnost i práci mimo domov.

Životy mých dvou VIP se vešly na čtyři stránky, které jsem napsala, namluvila a doplnila pár fotkami, kterých z té doby moc není. Za jejich života se fotilo fotoaparátem flexareta, kde bylo dvanáct snímků na filmu, a jelikož jejich životní náplní byla práce, tak na nějaké fotografování došlo zřídka. V porovnání s dnešní digitální dobou a tisícovkami stran kdejakého soudního spisu jde o velmi skromnou životní bilanci. Stejně skromnou jakou byly ony dvě, tetička Emílie a maminka Marie.

V zadání projektu bylo popsat i genius loci místa, kde žily, což je spojeno s domkem v Klatovech, u Drnového potoka zvaného Drňák, který byl začátkem osmdesátých let zbořen za účelem výstavby nové pošty, dnes je tam asfaltová silnice a dávno už nekvete třešeň jako velká kytka, jak mi v jednom dopise napsala maminka, neboť nebyly ani mobily, ani pevné linky. Domlouvalo se předem, z návštěvy na návštěvu, nebo se korespondovalo. V domku bydlela maminka, tetička za ní docházela a společně sdílely starosti a radosti vyplývající ze vztahů s partnery, dětmi, rodiči, dalšími sourozenci, lidmi v okolí.

Za života mých hrdinek se Klatovy změnily výstavbou panelových domů, v okolní krajině došlo ke změně způsobu obhospodařování půdy, ke sjednocování drobných políček, zmizely remízky v krajině, koně byli nahrazeni zemědělskou technikou. V jejich nejlepších letech žilo ve městě téměř dvacet tisíc lidí, byla tam troje kasárna, vyráběly se kožené aktovky, šily košile. Historicky je město zajímavé a krásné svou architekturou, kde je v gotickém kostele Narození Panny Marie obraz s nápisem: "Na klíně Matky sedí moudrost Otcova".

V tomto duchu jsem sepsala i své vzpomínky, které jsou s možností hlasování veřejnosti na: http://www.pribehy20stoleti.cz/pribehy/86