Mámu nevrátíš…

Ráno mi, cestou do práce, tekly slzy, neboť jsem vzpomínala na stejný den před rokem. Štěstí, že spolucestující četli 24 či Metro... a neviděli mě.  

Před rokem totiž slavila své poslední narozeniny naše máma, už těžce nemocná, zdeformovaná užívanými kortikoidy. Začala marodit na jaře, nejdřív jí přestal  sloužit ukazováček a palec na pravé ruce, tak jí doktor píchal B12; jakmile přestal fungovat prostředníček, tak ji poslal do nemocnice, kde po čtrnácti dnech diagnostikovali příčinu pocházející z metastáze na mozku a neléčitelného nádoru na plicích. Ještě absolvovala Gama nůž, odkud se vrátila plná naděje a energie. Nicméně, na oslavu svých posledních, jubilejních narozenin, zvala známé a příbuzné slovy: „Přijďte určitě, bude to naposledy.“   

Sešlo se nás dvacet, jedli jsme, pili, prohlíželi staré fotky, a vzpomínali. Maminka byla středem pozornosti; pokolikáté asi ve svém skromném životě? Jako drtivá většina českých matek své generace žila jen pro druhé a skrze ně. Co pro mě znamenala, jsem si v plné míře uvědomila až poté, co umřela. Za života byla stejnou samozřejmostí jako vzduch či světlo. A najednou tu nebyla, zůstalo prázdno, jen vzpomínky na její vítání ve dveřích, připravenou, voňavou postel, a zájem o to, co si dáme dobrého? Celý život jsem hodnotila a kritizovala její zálibu v knedlících, kynutých buchtách a koláčích, teď jsem v nich našla zalíbení, neboť se mi pojí s mámou. Za jejího života jsem měla vytrvalou potřebu se vymezovat, zajišťovat si nezávislost a udržovat v dostatečném odstupu dávno přestřiženou pupeční šňůru. V mládí jsem záviděla kamarádkám, jejichž maminky za nimi běhaly se starostí o to, že mají zmačkanou sukni. Já odcházela na rande a cestou vybírala zapomenuté špendlíky z narychlo střiženého a ušitého modelu. 

Vynikala zvláštním darem žít přítomností, nebabrala se nikdy v minulosti, nikdy si nestěžovala na těžký život, či  osud, ačkoliv nás vychovávala sama. Když mě byly čtyři roky, tak se rozvedla, a když byl sestře rok, tak ovdověla. Živila nás prací na tři směny ve škodovce, v prádelně; pracovala jako účetní, prodavačka, hospodská, jeřábnice na stavebním jeřábu...  Byla sečtělá, knihovník z místní knihovny pro ni měl vždy připravené knižní novinky; s překvapením jsem při návštěvách objevovala, co všechno čte. Kdyby se udělovala cena za množství přečtených knih, a troufnu si říci i kvalitu, tak by zaručeně vyhrála.

Nám, jako dětem dopřávala maximum podnětů; ať už  tím, že jsme se často stěhovali a měnili prostředí a s ním i společenství, tak tím, že dveře našeho domova byly vždy otevřené návštěvám kamarádek, příbuzných a známých ze všech koutů republiky. Její pedagogický talent jsem ocenila poté, co jsem s odstupem pozorovala klid a rozvahu, s jakou „hlídala“ mé děti, svá vnoučata.  Uměla přesně odhadnout, kdy motivovat zájem a činorodost, kdy ponechat dětem maximum svobody a nezahlcovat podněty, přičemž to její ponechání v „péči ulice“ rozvíjelo značnou tvořivost a představivost.  

Umřela dva měsíce po oslavě narozenin. Pochovali jsme ji na venkovském hřbitůvku v Týnci u Klatov, odkud pocházela, a ze kterého je krásný výhled na Klenovou a Šumavu. Bylo po Dušičkách, všude upraveno, plno květin, my se sešli a loučili ve stejném počtu jako o narozeninách. Ve vesnické hospůdce jsme si poté dali na její počest vepřo-knedlo-zelo, k tomu z reproduktoru zpívala Eva Olmerová:  „Mámu nevrátíš tam, kdes ji vzal, mámu, která věří, žes budoucí král…“