Magické housle Jana Hrubého: Když nástroj mluví ze srdce

Stačilo včera večer zapnout ČT art a nechat se vtáhnout do pořadu Ikony Kamila Střihavky. Když se na obrazovce objevil Jan Hrubý se svými houslemi, doma se okamžitě rozlila zvláštní, magická atmosféra.

Pohled na tohoto charismatického muzikanta, ze kterého téměř v osmdesáti letech čiší naprosto nezkrotná energie kombinovaná s hlubokou pokorou, mě přiměl k zamyšlení. Kolik z nás má to štěstí, že najde parťáka na celý život v podobě čtyř strun a smyčce?

Nezaměnitelný tah smyčcem, který definoval generace

Co vlastně dělá Jana Hrubého Janem Hrubým? Není to jen technická virtuozita, je to především jeho naprosto nezaměnitelný, plný a emotivní tón. Má v sobě dravost rockera, ale i melancholii keltských balad, byť sám říká, že nikdo neví, jak vlastně mohla keltská hudba vypadat. Když opře smyčec o struny, okamžitě poznáte, že hraje on. Má dar dát houslím lidský hlas.

Česká rocková a folková scéna by bez něj byla poloviční. Jen si to představte: jak by asi zněly kultovní Variace na renesanční téma Vladimíra Mišíka nebo Prokopova Kolej Yesterday, kdyby do nich Jan Hrubý nevtiskl ta svá geniální, až mrazivě krásná sóla? Jeho housle v sestavách ETC... nebo Framus Five nebyly jen doprovodným nástrojem. Staly se nositelem nálady, vypravěčem příběhů a tmelem, který propojil bigbít s tou nejčistší poezií.

Housle jako zrcadlo duše

Při sledování včerejšího dokumentu mě fascinovalo, jak přirozenou součástí jeho těla ty housle jsou. Každý, kdo někdy držel tento nástroj v ruce, ví, jak umí být krutý. Housle neodpouštějí sebemenší zaváhání, neodpouštějí nejistotu ani chlad. Buď je milujete a odevzdáte se jim, nebo vás nepřijmou, což mohu doložit osobní zkušeností.

U Jana Hrubého je vidět ta absolutní symbióza. Housle jsou jeho prodlouženou duší. Jeho schopnost improvizace, kdy se během vteřiny napojí na spoluhráče a vytáhne z nástroje tón, který vás chytne za srdce, je fascinující. Je to důkaz, že opravdová hudba a klasický nástroj nestárnou. Mění se kulisy, mění se doba, ale radost z čistého tónu zůstává pořád stejně intenzivní.

Živoucí inspirace

Jan Hrubý naštěstí nepatří do muzea vzpomínek. Stále koncertuje, obklopuje se skvělými muzikanty a předává tu svou magickou energii dál. Ukazuje nám všem, že věk je jenom číslo, pokud máte v srdci vášeň a nutí nás přemýšlet o moci a síle hudby. O tom, jak dokáže spojovat lidi, léčit rány a mluvit tam, kde slova chybí.

Když na obrazovce běžely závěrečné titulky, nedalo mi to. Šla jsem, otevřela futrál a vyndala své vlastní housle. Přiložila jsem smyčec ke strunám a zkusila jen tak, pro sebe, vyloudit pár tónů. Nebylo to geniální sólo jako od Honzy Hrubého, a místo velkolepé zahrady se mé ztišené tóny nesly panelákovým bytem, nicméně pocit sdílené radosti z hudby byl i tak dokonalý.

Díky za inspiraci, Mistře.