Když se svět na okamžik zastaví: O síle ženské sounáležitosti

Mé o generaci mladší kamarádce diagnostikovali agresivní nádor na obou prsou. Byla z toho v šoku — ještě před třemi měsíci byla na mamografu a vše bylo v pořádku. A doma má šestiletou holčičku…

Sdílela jsem její příběh s kolegyněmi, které mají podobné trauma za sebou. Byly neuvěřitelně vstřícné a daly mi pro ni kontakt na Amelii — neziskovou organizaci, která pomáhá onkologicky nemocným především solidaritou a možností sdílení.

Nedávno jsme se s kamarádkou sešly na Gutovce. Holčička si hrála s vodními prvky, užívala si prolézaček a my dvě jsme si povídaly. Když sedíte naproti člověku v takové chvíli, rychle pochopíte, jak prázdně zní naučená klišé typu „všechno bude dobré“. V takový moment není potřeba dávat knížecí rady ani předstírat, že mám odpověď na všechno. To nejcennější, co lze dát, je čistá lidská přítomnost. Naslouchat, neuhýbat pohledem a vytvořit bezpečný prostor, kde je možné sdílet obavy i ticho.

Kamarádka bere svou situaci statečně. Má za sebou polovinu chemoterapií a před sebou chirurgický zákrok. Vyprávěla mi také o tom, jak se prostředí kolem ní „čistí“. Když se její okolí o nemoci dozvědělo, jedna část projevila hlubokou solidaritu. Jiní však vycítili její oslabení a naopak se po ní začínají „vozit“ — podle smutného pravidla, že na slabšího si troufne kdekdo.

Stále pracuje, procedury absolvuje ambulantně a ošetřující lékařky si nemůže vynachválit. Jenže v práci čelí tlaku z reorganizace a nejistoty ve státní správě. Byla vždy poctivá, upřímná a hodná. Existuje kniha s názvem Rakovina je nemoc hodných lidí, což přesně odpovídá této ženě, kterou znám od jejích osmnácti let.

Během našeho setkání jsem si znovu s hlubokou pokorou uvědomila, jak obrovská síla se skrývá v ženské solidaritě. Když si ženy dokážou navzájem být oporou v těžké chvíli, tak vzniká neviditelná, ale pevná síť. Není to o přehnaném patosu, ale o schopnosti podržet se, předat si energii a dovolit si být zranitelné bez strachu z posuzování.

Tento text nepíšu pro smutek, ale jako tichou připomínku. Pečujme o sebe, nezapomínejme na prevenci a především — nebuďme na své životní příběhy samy. Nejsme tu od toho, abychom všechno zvládly bez pomoci, ale abychom si byly nablízku, když se cesty zkomplikují.