Kdy už vyjedou Blaničtí rytíři? Pětiletý vnuk má o úklidu Prahy jasno

„Babi, kdy konečně vyjedou Blaničtí rytíři, aby tady udělali pořádek?“ Otázka mě zastihla naprosto nepřipravenou. Každé úterý vyzvedávám pětiletého vnoučka ze školky a naše společné cesty bývají exkurzí do světa dětské fantazie.

Čím dál častěji se však mění v lekci „pouliční archeologie“. „Babi, proč ten pán zahodil papírek na zem? On nemá kapsy?“ zeptal se mě kousek od dětského hřiště. Dopoledne tam prý viděly děti z mateřské školky pána, jak na pískovišti nechal vyvenčit psa, a když ho děti nesměle upozornily na výsledek jeho návštěvy, odvětil jim knížecí radou, ať si to uklidí samy, když jim to vadí.

A tak kličkujeme. Mezi nedopalky, které jako by v asfaltu zapustily kořeny a kelímky od kávy, které se tváří jako nová instalace moderního umění na téma „Pomíjivost dechu“. Pravidelně přichází argument, že ve Švýcarsku, kde byl vnouček s rodiči lyžovat, to tak není. Tam je prý „čisto jako v pokojíčku“.

Teorie švýcarských skřítků

Zastavila jsem se a přemýšlela, jak pětileté dítě ke své helvétské víře přišlo. Možná prostě vycítilo, že ta naše „stověžatá“ matička Praha je občas spíš „stopeněžní“ – soudě podle nánosů vypadlých účtenek a obalů od nákupů. V jeho představách to ve Švýcarsku funguje asi takhle:

• Odpadkové koše mají senzory na svědomí: Jakmile se přiblížíte s obalem od sušenky, koš vám uctivě poděkuje a pro dobrou náladu zajódluje.
• Asfalt se čistí sám: Švýcaři mají pod chodníky neviditelné elfy, kteří každý vajgl okamžitě teleportují do spalovny.
• Drakonické tresty: Kdo upustí žvýkačku, ten musí za trest týden ručně leštit kůži alpských krav.

Kde hřímá pražský Krakonoš?

Vnuk se na mě podíval tím svým vážným pohledem: „Babi, já nechápu, proč to nedají do koše, když stojí hned vedle. Oni si myslí, že se to do rána vypaří jako kaluže?“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na Krakonoše. Toho spravedlivého pána z hor, který si na žádné neviditelné elfy nehraje. Ten, když vidí Trautenberkovu chamtivost nebo neúctu k revíru, sbalí mlhu do rance a pošle na viníka hromy a blesky.

Možná by Praha potřebovala takového městského Krakonoše. Ne s dýmkou a sukovicí, ale s pořádným hlasem, který by zahřměl pokaždé, když někdo „zapomene“ plechovku v záhonu: „Inu, Trautenberku, když jsi si to sem přinesl, tak si to taky odnes! Nebo ti v mých pražských pozemcích ukážu, zač je toho loket!“ Protože to, co dnes někteří považují za „hydroponické pěstování hliníku“, by u Krakonoše skončilo pořádným fackovacím tancem.

Výzva pro „nesmrtelné“ Pražany

Milí sousedé, turisté i náhodní kolemjdoucí. Až příště pocítíte ono nutkání nechat svůj kelímek na lavičce jako odkaz příštím generacím, vzpomeňte si na mého vnoučka. On totiž stále věří, že Praha je nejkrásnější město na světě. Ale taky si začíná myslet, že jsme zapomněli, že ty barevné bedny na rozích ulic nejsou schránky na dopisy pro Ježíška, ale popelnice na tříděný odpad.

Zkusme to po našem:

1. Máš něco v ruce? Dojdi ke koši. Je to kardio cvičení zdarma.
2. Koš je plný? Neskládej na něj pyramidu. Tvoje kapsa to jedno balení od kapesníků ještě pár metrů unese.
3. Chceš tady mít pořádek jako ve Švýcarsku? Stačí se prostě nechovat jako čuník.

Protože až se mě příště vnouček zeptá, kdy už konečně vyjedou ti Blaničtí rytíři, aby tu udělali pořádek, chtěla bych mu s úsměvem říct: „Víš, vnoučku, oni už jsou tady. Poznáš je podle toho, že se nestydí sehnout pro cizí papírek.“ Věřím totiž, že i bez neviditelných skřítků či bájných rytířů dokážeme udělat z Prahy místo, kde se člověk nemusí dívat jen pod nohy, ale může zase s klidem hledět vzhůru k těm stovkám věží.

-----------------

Jednorázová akce „Ukliďme Česko“ vrcholí poslední březnovou sobotu. Cílem této dobrovolnické kampaně je zbavit přírodu a doufáme, že i město odpadků. Nejen nárazově, ale pořád.