Jak na státní dluh?

O ničem jiném se dnes pomalu nemluví. Rakovinu peněženky, která zachvátila státní kasu, má zachránit odstraňování metastáz v podobě úsporných opatření na všech možných úrovních, hlavně  na těch nejnižších a nejširších.  

Jak také jinak, koruna od miliónu lidí dá stejný milión jako milión od jednoho člověka. Příkladem mohou být drobné bankovní poplatky, na kterých banky neuvěřitelně vydělávají.

A k tomu směřuje moje úvaha.

Kdo a jak se po revoluci stal miliardářem? Pár jedinců, a o tom, zda získání jejich majetku bylo zásluhou poctivé práce, se můžeme jen dohadovat. Z médií jsme se dozvídali o propojování informací při privatizaci, tunelování, tím pádem i toku financí mezi státními institucemi a českými magnáty; nemohli jsme s tím však nic dělat, přesto, že máme demokracii, tedy vládu lidu.

A kolika bankám, které zachránila státní kasa před bankrotem dnes stejný stát platí nehorázné úroky z úvěru? Schodek státního rozpočtu jde v podstatě jim.

Navrhovaná vládní řešení v podobě různých úspor se dotknou jednotlivých lidí. Kdyby se dluh splatil, tak by radikálních, často bezhlavých opatření nebylo třeba. I děti, sotva spatří světlo světa, už dluží přes sto tisíc korun a tato částka každým dnem narůstá.

Vedle vládních úsporných opatření padl též nápad, že bychom se jako jedinci mohli složit a rozmařilého hospodáře oddlužit, aby mohl začít s čistou bilancí, nezatížený.

Nabízí se však i jiná možnost. Po revoluci se nůžky sociální nerovností mezi hrstkou nejbohatších a těch,  co žijí „z ruky do huby“ hodně rozevřely.

Což kdyby se na státní dluh složili miliardáři, kteří zbohatli díky svému napojení na státní zdroje - ve spolupráci s bankami, které se udržely při životě jen díky státním injekcím? Brání tomu snad nějaká legislativa kromě té, dle které jsme si všichni rovni, někteří si však jsou rovnější?