Hlas, který je slyšet: Jak vnímám feminismus Ewy Farne

Patřím ke generaci, která ještě v posteli poslouchá Dvojku Českého rozhlasu. Je to můj rituál, klidný ostrov v dnešním přehřátém světě.

Popravdě řečeno, moderní popová scéna jde už mimo mne. Jméno Ewa Farna samozřejmě znám, vnímala jsem ji kdysi jako talentovanou holčičku a občas v bulváru zahlédla nedůstojné titulky rozebírající její váhu. Nikdy mě ale nenapadlo se její tvorbou hlouběji zabývat.

Až do dnešního rána. V éteru Dvojky zazněl komentář, který mě přiměl zbystřit. Moderátor mluvil o její současné tvorbě, o jejím postavení na české i polské scéně a o tom, jak se z dětské hvězdičky stala sebevědomá žena, která si sama řídí kariéru a byznys. V té úvaze mě napadlo slovo, které v našich končinách stále ještě vyvolává u mnoha lidí kopřivku, nebo ironický úsměv: feminismus.

Ale mne to inspirovalo. Rozhodla jsem se si cíleně poslechnout její písničky, přečíst pár rozhovorů a začít přemýšlet. Mohla by být tato třicátnice mluvčí feminismu v Čechách?

Feminismus bez předsudků

Moje generace zažila ledacos, ale slovo feminismus jsme dlouho znali spíše z akademických debat, nebo ze západních zpráv. Často je vnímáno jako cosi útočného, radikálního, co muže a ženy spíše rozděluje, než spojuje. Jenže to, co dělá Ewa Farna, ukazuje úplně jinou, nesmírně sympatickou tvář emancipace. Vlastně je to feminismus v té nejčistší a nejpřirozenější praxi.

Vezměte si jen, čím si ta dívka prošla. Od třinácti let vyrůstala pod drobnohledem veřejnosti. Když se z dítěte stala žena s přirozenými křivkami, bulvár na ni spustil neuvěřitelný hon. Místo toho, aby se podvolila diktátu nezdravé štíhlosti, nazpívala píseň „Tělo“ – oslavu ženskosti se všemi změnami, které život a čas přináší. Udělala z domnělé slabosti obrovskou sílu, oslavu lidského těla a obyčejné radosti. To není teoretizování z katedry, to je prožitá a vybojovaná autenticita.

Tři pilíře inspirace

Ewa Farna navíc reprezentuje model ženy, který je pro mne osobně hluboce inspirativní:

• Je šéfovou svého osudu: Rozešla se s původním managementem a dnes si celou svou velkou produkci a firmu řídí sama. V showbyznysu, který je často tvrdě mužským světem, si diktuje vlastní pravidla.
• Neskrývá realitu: Otevřeně mluví o tom, jak náročné je skloubit špičkovou kariéru s mateřstvím. Bez iluzí a bez filtrů.
• Spojuje světy: Dokázala uspět u nás i v Polsku, což vyžaduje obrovskou diplomacii, pracovitost a porozumění jiné mentalitě.

Možná se ona sama k nálepce „feministky“ veřejně nehlásí – a upřímně se jí nedivím, v našem prostředí by to pro její tvorbu mohla být zbytečná bariéra. Ale v praxi dělá pro sebevědomí českých a polských žen víc, než desítky manifestů. Ukazuje, že žena může být silná, úspěšná, nezávislá, a přitom zůstat laskavá, rodinná a nesmírně lidská.

Někdy je užitečné vystoupit ze své bubliny a podívat se, co poslouchají naše děti, nebo vnoučata. Ranní Dvojka mi otevřela oči. Ewa Farna nejspíš není mluvčí žádného oficiálního hnutí, ale je přirozenou ambasadorkou ženské síly. A takový hlas naše společnost, bez ohledu na gender a generace, zatraceně potřebuje.