Duch Pankráce: Mrazivé memento dvou totalit

Kniha Petry Klabouchové Duch Pankráce není jen dalším historickým románem. Je to syrová, až fyzicky bolestivá kronika pankrácké sekyrárny – místa, kde se psaly nejtemnější kapitoly našich dějin.

Autorka potvrzuje, že patří k nejvýraznějším spisovatelkám současné české literatury, která je schopná vykreslit historii v její nejhrůznější, ale zároveň i nejlidštější podobě.

Mezi gilotinou a šibenicí

Klabouchová se vrací do let válečných i poválečných jako neúprosná pozorovatelka. Ukazuje nám, že zlo nemění svou podstatu, jen uniformu. Sledujeme osudy lidí drcených nacistickým mechanismem smrti, abychom o pár stran dál zjistili, že komunistický režim ve své krutosti nezůstal pozadu.

• Prostředí: Prostory sekyrárny II/A jsou v knize živoucím organismem. Autorka mistrně vykresluje prostor, kde se hranice mezi životem a smrtí stírá a kde „spravedlnost“ byla jen prázdným slovem v rukou katů; ani o zradu zde nebyla nouze.

Str. 128:„...Chvíle ticha. Papá Sauer si jejich děs vychutnával stejně jako oni ty kousky papíru nasáklé vodnatým tuřínem. Nasával do sebe pomalu, s rozkoší vůni strachu, kterého se bylo skoro možné dotknout, jak moc nasytil vzduch cely. Nosní dírky se mu roztáhly, oči zúžily. Pomalu, pomaličku jimi přejížděl po tvářích před sebou. Na každé se na okamžik zastavil, ta chvíle trvala jako celý lidský život. Obrázky z dětství, tváře těch tam venku, vzpomínka na rodný dům, to všechno a mnohem víc se stihlo člověku promítnout před očima, než Sauer stočil pohled na dalšího z nich. Mohl ta jména na seznamu vyslovit rychle, bez dlouhého protahování. Mohl, jenže tohle byla jeho oblíbená hra. Dělal to tak pokaždé. Bavil se...“

• Lidskost v pekle: Přestože je text plný beznaděje, krve a slz, pod povrchem tepe linka lásky, solidarity a tiché odvahy, která odmítá kapitulovat před zlem. Prostor si najde i typický černý humor.

Str. 261:„... Za všechny úsměvy, které jsi přinášel ve škrabkách z domova mně i všem tady, přeji si rozloučit se s Tebou zvesela. Vzpomínáš na Kudrnu, Karle? Jak on to tenkrát jenom vyprávěl? Snad budu aspoň způli tak dobrý jako on. Tvůj věrný přítel Ali. – Víte, jaký je rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Optimista říká, že nás stejně nakonec všechny pošlou do koncentráku. Pesimista tvrdí, že tam budeme muset dojít pěšky...“

Proč byste si knihu měli přečíst?

1. Jazyk jako zbraň: Styl psaní je úsečný a drsný. Klabouchová nepoužívá zbytečnou vatu. Její věty jsou jako údery bičem – dopadají přesně, bolí, ale nutí vás číst dál. Tento minimalismus paradoxně umocňuje emocionální dopad každé scény.
2. Metafora „Ducha“: Název knihy v sobě nese geniální dvojznačnost. Ten „duch“ není nadpřirozený přízrak bloumající celami. Je to chodbař Karel Rameš – postava na pomezí světů, která riskovala vše, aby pronášela motáky, jídlo a s nimi i kousky naděje. Je to symbol kontinuity lidství v místě, které bylo navrženo k jeho likvidaci. Str. 322: „...Karel Rameš zemřel v ústraní, bez finančních prostředků a zcela zapomenutý v roce l981. Zabavená sbírka se nezachovala kompletní a jeho rukopis údajně navždy zmizel. Už se nikdy nenašel. To, co dnes zbylo po Duchu Pankráce, zůstalo vedeno v Archivu bezpečnostních složek jako materiály v délce 6,1 metru. Z nich bylo zatím dle archivní dokumentace zpracováno 0,0 metru, inventarizováno 0,0 metru.“
3. Restaurování důstojnosti: Kniha vrací jména těm, kteří měli být zapomenuti v bezejmenných hrobech. Je to hluboká pocta obětem a lidem, kteří se postarali o to, aby svědectví o hrůzách naší nedávné minulosti nezmizelo v propadlišti dějin.

Literární exorcismus naší minulosti

Klabouchová nenapsala odpočinkovou četbu. Napsala román, který se čte jedním dechem, ale s těžkým srdcem. Je to literární exorcismus – pokus vyhnat démony naší minulosti tím, že je pojmenuje pravými jmény a nenechá nás odvrátit zrak.

Str. 299: „...Vidí je tu všechny kolem, nikam neodešli, čekali tady celou tu dobu na něj. Táta, máma, starej Malina, Robert i Anna. A všichni ti ostatní. Dva tisíce sto padesát čtyři jmen, která kdysi napsal vlastní rukou. Došel na konec cesty. František si roztřeseně přendá hůlku na druhou stranu, zvedne stářím zkřivenou paži směrem k obloze, prostřední prsty vztyčené, malíček a palec spojí do kruhu. Takhle se zdraví junáci. A vždycky budou. Dokázal jsem to, tati. Malý zbojník splnil svůj úkol...“

––––––––––––––––

Duch Pankráce, Petra Klabouchová, Host, 2025