Dobrý Člověk stále žije

Navzdory vzorkům populace, se kterým se setkávám v médiích, lidí typizovaných, mdlého charakteru a agresivního chování, jsem plná optimismu, že dobří Lidé stále žijí, neboť osobně na ně mám štěstí. Píšu velká písmena, protože jde i o Velké Osobnosti.

Teď před Vánoci myslím obzvlášť na jednu, jejíž osud byl mimořádně dramatický. Na Marii Kovárnovou – Valeškovou. Poznala jsem ji před lety v České pojišťovně, kde pracovala jako tlumočnice a překladatelka, mluvila anglicky, francouzsky, španělsky. Vrátila se po revoluci z emigrace, kam odešla jako dítě s rodiči. Její otec, profesor Kovárna, byl jeden z prvních, komunisty odsouzených k trestu smrti.

Byl včas varován a stihl s rodinou utéci.  Marie vystudovala filozofii na universitě v New Yorku, četla, psala, fotografovala, angažovala se. Po práci za mnou chodívala do kanceláře Agentury GAIA v Lublaňské 18, kde dělala zdarma korektury mé čengliš, překládala při mé „státnické návštěvě“ španělské Estepy, kterou popisuji v příspěvku „Ráj na zemi“.  

Říkala: "Trvá to desítky let (a to je vlastně chvilka) než společnost dospěje k pravdivému a spravedlivému hodnocení lidí, událostí i právních aktů. Ale dospěje se k němu. Jen aktéři se toho nedožijí." 

Byla chodícím optimismem, ačkoliv po návratu bydlela v jedné rušné místnosti v Lékařském domě na I.P.Pavlova, přestože před emigrací obývali s rodiči krásný byt na nábřeží. Jejím rodičům též patřilo letní sídlo v Bezmíři, které v době jejich emigrace odkoupil František Pavlíček, chartista a známá kulturní osobnost. Ačkoliv Marie neměla majetnické touhy, chtěla se jen podívat do míst svého dětství, nikdy se jí to nepodařilo. Pan Pavlíček s ní odmítal hovořit, setkat se s ní, nikdy ji do domu nepustil. Snažila jsem se jí pomoci intervencí u známých z Charty 77, bylo mi však vzkázáno, že „když jde o majetek, lidé neznají bratra, natož sestru, i ideály jdou stranou…“

Důchod jí byl vyměřen směšný, kolem tří tisíc korun, takže pracovala, aby přežila. Když jsem  pomyslela na důchody komunistických funkcionářů, Jakešů, Štrougalů a jim podobných, díky kterým museli lidé jako Marie opustit vlast, běhal mi mráz po zádech.

Připadala si zde jako rybka v akváriu, ve kterém jí bylo poněkud těsno, když celý život plavala v oceánu. Domovem byl pro ni Svět, Jeden svět, jako jednota různosti, kterou opravdu ctila. Bylo jí necelých 12 let, když musela opustit Československo, aby se tatínek nestal obětí prvních procesů spolu s Miladou Horákovou. Navždy Čechy a nás opustila pár dní před svými 66. narozeninami. Prožila tu zase jen 12 let.