Bezmocný kapitalismus

V Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi nemají  most, ani lávku pro chodce či cyklisty, kterou by se  přes řeku Labe dostali na druhý břeh, což náhodná návštěva zjistí až na místě.

     Jela jsem navštívit paní Květu, která bydlí blízko náměstí. Jelikož však byly ve Staré Boleslavi v ten den mariánské oslavy, tak jsem vyjela dřív, abych si poslechla krásnou hudbu Adama Michny z Otradovic a poté šla s dostatečným předstihem přes město na návštěvu, abych dorazila v domluvený čas oběda. Široká silnice mě dovedla do parku, poté jsem se dostala po mostě přes jedno rameno řeky a zarazila se u dřevěného zátarasu, který blokoval vstup na lávku přes další rameno řeky. Stáli před ní cyklisté a marně dumali, jak se dostat na druhou stranu. Nějaký zdatný jedinec právě překonal na brandýské straně zátaras a blížil se k nám. Na staroboleslavské straně bylo prkenné zábradlí, po kterém by se - při troše obratnosti dal zátaras oblézt, optala jsem se tedy  příchozího, jak to vypadá na straně druhé? Pravil, že tam je to mnohem horší, musí se přelézat dvoumetrová bariéra. Měla jsem sukni a přelézat dvoumetrové bloky jsem nikdy nezkoušela, navíc s hloubkou několika metrů pod sebou jsem tuto možnost přepravy vyloučila.

     V sousedství byla vidět lávka nad jezem, tak jsem se optala, zda bych mohla přejít tam? Pravil, že by se dalo, ale  přejít mě nenechají. Šla jsem přesto zkusit štěstí, přece jsme lidé a musíme si pomáhat. Na bráně byla cedule, že jde o soukromý majetek, přesto jsem zazvonila s tím, že se snad té lávce nic nestane, když po ní přejdu. Příchozího kapitalistu jsem zkoušela uprosit, byl však neoblomný.  Přece vidím, že jde o soukromý majetek, na druhé straně je to také soukromý majetek, mám jít přes obecní lávku. „Vždyť vidíte, že nefunguje“, házím hrachem na stěnu. „Tak jděte zpátky na autobusové nádraží a dojeďte do Brandýsa po dálnici“, radil. Představa půlhodinové cesty po silnici - blížilo se poledne a začínalo být pěkné horko - zpět do Staré Boleslavi na nádraží, čekání na autobus a poté objíždění města po dálnici mi přišla v neděli, ve městě, které oslavuje a zve si hosty jako pěkná pakárna, takže jsem tuto možnost též zavrhla.  

     Ještě se nabízelo řeku přeplavat, což jsem také vyloučila, neboť jsem nedokázala operativně vymyslet bezpečnou přepravu foťáku, dokladů a dalších náležitostí, bez kterých se našinec neobejde. Když tu náhle jsem zahlédla ceduli s nápisem „Výletní loď“ a tak mě napadlo, že by mě snad dokázala během výletu vysadit na druhém břehu. Loď však byla opuštěná, lidé znalí poměrů evidentně na výlety nejezdí a na změnu funkce na přívoz nejspíš lodníkovi chybělo potřebné úřední povolení. Šla jsem tedy dál podél Labe směrem k Čelákovicím s tím, že snad narazím na nějakého laskavého rybáře s bárkou, v nejhorším případě se vydrápu na dálniční most u Toušeně, po kterém zkusím přejít.   

     Rybář, na kterého jsem narazila, seděl u auta a stanu, nafukovací člun zakotvený u břehu řeky, mě odmítl s tím, že nemůže opustit majetek, který tam má vybalený, neboť by mu ho někdo ukradl. Pípla jsem, že široko daleko nikdo není a že by byl za deset minut zpátky, navíc by celou dobu na své sakypaky viděl; převoz mu ráda zaplatím. Bylo však víc než jasné, že jeho láska k majetku byla větší než láska k bližní své. 

     Pokračovala jsem tedy v cestě, telefonicky se omlouvala hostitelce, která už poněkolikáté ohřívala oběd s tím, že určitě dorazím, jen nevím, kdy, když jsem zahlédla uprostřed řeky kánoi s mužem, ženou a psem. Záchrana, napadlo mě, a když se přiblížili na doslech, tak jsem na ně zavolala svoji prosbu s nepatrnou nadějí, neboť jsem si neuměla představit, kam bych se tam mohla vejít? Loďka okamžitě zamířila ke břehu a dva laskaví lidé začínali řešit, jak se přes kopřivy a kamení  k nim  dostanu.

     Na dno loďky dali látkovou sedačku, ze které jsem zřejmě vystrnadila jejího majitele – pejska a než jsem se nadála, byla jsem na palubě. Pozdravila jsem s tím, že už mám toho kapitalismu fakticky plné zuby a že jsem fakt šťastná, že potkávám LIDI. Smáli se, byli ze Staré Boleslavi znalí poměrů, muž  byl v Nepálu, třetím světě tzv. rozvojovém, kde mají  celoročně funkční lávky zavěšené na lanech, tak plně chápal moje rozhořčení  z vyspělého kapitalismu.

     Svezli mě po řece zpátky do města, abych nemusela šlapat, na druhém břehu mě vysadili, já se odměnila naturálií - štrúdlem a slanými tyčinkami a pokračovala k cíli.  Cestou jsem potkávala cyklisty, kteří se ptali, jak se dostat na druhý břeh, tak jsem vyprávěla svůj příběh s tím, že nejspíš budou muset dojet až do Káraného, kde je oficiální  lávka. Pravděpodobnost, že budou mít takové štěstí, jako jsem měla já, byla velmi malá.

     Došla jsem na brandýské náměstí, které bylo rozkopané, prý se už půl roku rekonstruuje k větší kráse a slávě ani nevím koho. Paní Květa mi přicházela naproti; nakonec jsem přepravu z jednoho břehu Labe na druhý - ze Staré Boleslavi do Brandýsa n.L. zvládla za hodinu, což  byl slušný výkon.  Most přes Labe se prý řeší neřešitelně už pět let, za vše údajně může stavební firma. Tu firmu však někdo objednává a platí, takže bych zodpovědnost viděla jednoznačně na vedení  města, které nedokáže-li operativně zorganizovat ani takovou jednoduchost, jakou je přívoz, jak může uřídit komplikovanější situace?

     Útěchou mi bylo krásné odpoledne strávené v inteligentní přítomnosti pohostinné osmdesáti čtyřleté  dámy, která nezištně pomáhá všude, kde je potřeba, soběstačná se sedmi tisíci korunami důchodu. Domů jsem jela bohatší  o krásnou kytici květin z její zahrady, batohem plným jí vlastnoručně vypěstované organické zeleniny a kontrastním srovnáním depresivního přístupu lidí, kteří vzali za své tržně-ekonomické myšlení a chování vedle těch, kteří si uchovali zdravý rozum a srdci nedovolili okorat.