Anonymní závist a nenávist

Přišly mi, za poslední tři roky, soukromým mailem dva anonymy, které mě měly ranit a urazit. Nevěnovala jsem jim velkou pozornost, oba jsem nicméně zveřejnila, jeden v Dotačním věstníku, kam jsem psávala Deníček projektu Quo vadis, femina? druhý na blogu.  

Autorstvím anonymů jsem se nezabývala, teď však mě k určitému linku - myšlenkovému a obsahovému - přivedl štědrovečerní mail, plný obecných obvinění a útoků stylu: „Z článků, jimiž občas obšťastňuješ internet, jsem usoudila, že ses zbláznila už docela“... podepsaný bývalou sousedkou přes ulici, která se před léty odstěhovala do idylické vily na venkov, kde však evidentně ani krása příroda nevyladí stav mysli a já jí a jejímu manželovi stále ležím v žaludku jako vřed, který občas praskne a začne krvácet, když na mě narazí, byť jen virtuálně.

Jak se jim z toho žaludku dostat? Jak jsem se jim tam vůbec dostala, čím jsem si tu pozici vysloužila, vždyť jim nic nedlužím, ani oni mě, nevídáme se. Irituje je moje existence už jen svou samotnou existencí. Přemýšlela jsem nad příčinou té hrozné nenávisti. A napadlo mě, že může mít dvojí původ. Abych pomohla ten vřed odstranit, tak se jej pokusím analyzovat.

Před lety byla sousedka manželem mlácena a mě volávala - v hysterickém pláči a křiku - na pomoc. Hladila jsem jí rány, utírala slzy, konejšila ji, vzteklý manžel lítal nepříčetně kolem, nepříliš potěšen, že vidím to, co mělo zůstat očím veřejnosti skryto. Navenek to byl chytrý, hezký a zábavný muž. To, co popisuji, se stalo dávno, za totality. Mezitím se oba stali úspěšnými podnikateli, zbohatli, odstěhovali se, prý se i uklidnili a jsou šťastni, jediným stínem jejich štěstí jsem nejspíš jen já. Že by proti mně svědčilo toto mé dávné svědectví? Černá skvrna minulosti na růžové přítomnosti? Nevolala jsem tehdy ani doktora, ani policii, sousedka nechtěla, že by to situaci ještě zhoršilo, a když jsem diskutovala s lidmi ze sousedství, kteří je znali, tak jednoznačně odmítali jakoukoliv intervenci, s tím, že jde o jejich soukromou věc, interní záležitost, sousedka je hysterka, může si za to sama… domácí násilí bylo tehdy domácím. Jsem snad jedinou žijící svědkyní něčeho, co má být vymazáno?  

Druhým důvodem by mohl být následující zážitek. Od něj se totiž datuje ochlazení a následné úplné přerušení našich kontaktů. Po revoluci jsem, asi s dvacítkou dalších lidí, byla v cizině. Soused byl českým prezidentem společnosti, která výlet organizovala. Bydleli jsme v tamních rodinách a já byla ubytována, čirou náhodou, u prezidenta odnože zahraniční  společnosti, který chtěl mít kontakt s někým z lidu, nikoliv s funkcionářem. Na tom, že si vybral mě, jsem neměla žádnou zásluhu, padl na mě nejspíš los. Tehdy na tom výletě jsem napsala článek, kde jsem popsala své dojmy ze svého prvního vycestování do kapitalismu. Byl zveřejněn a sklidil velký úspěch. Venku, samozřejmě. Ještě na tom výletě však za mnou zašla sousedka s tím, že pobyt v cizině je pro ni peklem, a příčinou toho pekla jsem já. Manžel ji po večerech bil, nepříčetný žárlivostí na mé úspěchy, na to, že se jsem se domluvila anglicky, že jsem bydlela u prezidenta, že jsem napsala článek, že byl zveřejněn, že mě měli rádi…    

Netušila jsem ani ve snu, co způsobím, reakce žárlivců a závistivců se nedají předem odhadnout, nikdy nevíte, co je spouštěčem těchto strašných emocí, může jím být cokoliv, co člověku osobně připadá jako malichernost,  je pro ně událostí kosmického významu.  

Teď jsou svátky klidu a míru, vedle mého počítače čeká na recenzi kniha „Radost ze života - Štěstí jako vědecká disciplina.“ Bude chvilku trvat, než ji napíšu, nicméně aspoň zmiňuji její existenci pro ty, kterým zloba, závist, zášť a žárlivost kalí radost ze života. Nešťastnými a zoufalými jsou oni, nikoliv předmět jejich problému, byť je terčem jejich útoků a urážek. Nevím, co lepšího než radost z vlastního života mohu těmto nešťastníkům a nešťastnicím věnovat pod stromeček vedle přání „žít a nechat žít“.  Vždyť mě nemusí ani psát anonymy, ani mě nemusí číst, mé články nejsou povinnou četbou, jsou svobodným vyjádřením svobodného člověka ve svobodné společnosti, a díky nastotisíckrát za tuhle možnost. Je vidět, že je jí značně potřeba v učení toleranci a respektu k názorům a svobodě druhých. Tímto zároveň děkuji za tuto šanci a přeji hodně zdaru a zdraví genialitě vynálezu a organizačnímu zabezpečení našich blogů!