Předesílám, že všichni, kdo mají pocit, že přiložením správného šifrantského klíče konečně zjistí trvalé bydliště Usamy bin Ládina, číslo bot Johanky z Arcu a konec úřadování Baracka Obamy, se tu nic nového nedočtou a možná je i zklamu.
Dnešní povídání se totiž vůbec nechce věnovat onomu podivnému a naprosto zavádějícímu „sudoku“. Zvolte si pro zajímavost „šikovný“ klíč, použijte ho třeba na Vojnu a mír a ty Johančiny míry vypreparujete také. Je jen otázkou, jak spolehilvé. Tento blog je jen dalším pokračováním „seriálu“ o věrnosti kořenům a patrně dalším schůdkem při mé cestě „na hranici“.
Dva kódy o věrnosti křesťanů jejich židovským kořenům v bibli najdeme naprosto spolehlivě. Jsou jimi Desatero a pak tzv. „Spor o sobotu“. Kořen (tedy jidiškajt) vnímal tzv. Dekalog odjakživa jako cosi, co má sice vzácnou příchuť jedinečnosti, protože to – podle biblických příběhů – zaznívalo přímo s Hory, při veliké atrakci s ohni a hlasy (které bylo vidět!). Zároveň ale jako pouhých čtrnáct (sic!!) Pokynů z oněch obligatorních šesti set třinácti, na kterých se dohodli Velký šéf s Mojžíšem tak nějak beze svědků. Kořenové křesťanství ale nikdy nepřistoupilo na představu, že pouhé „desatero“ stačí. Máme tady na světě úkolů a šancí daleko víc. Například chránit tuto planetu, nekompromisně respektovat život (proto by se také správně mělo překládat „nezavraždíš“ nikoli „nezabiješ“, neb jest rozdíl mezi úmyslným a úkladným zabitím a zabitím z nezbytnosti či nedopatření.), vzdělávat se navzájem, seberealizovat.
Hodně zjednodušeně povidá pámbu tam nahoře na hoře : Miláčkové moji, je zhruba deset oblastí, které určují košernost člověka. Pět se týká jeho vztahu ke Stvořiteli a pět vztahu vás samotných jedněch k druhým. A jsou to 1/ správný pohled na Stvořitele = je Jednička, a nikdo se mu nevyrovná 2/ Je netělesný a transcendentní, tak si ho z hlíny nepatlej 3/ Bůh není bůžek, tak se jím nezaklínej. 4/ Je-li stvoření, musí být Stvořitel, a proto respektuj Zprávu o stvoření (šabatem) 5/ Lidskou bytost „vyrábějí“ tři – táta, máma a Vznešený – protože jedině když pámbu dopustí, motyka spustí.
6/ Zkuste se nepovraždit 7/ Nepotřísní vás samotný sex, ale vyprázdněný sex a sex jen pro sex 8/ Ukrást se dá taky duše a svoboda tj. respektuj druhé ve všech ohledech 9/ Neříkat pravdu vemkoncem bolí a je to na prd, protože ty, milý lháři - nakrásně bílých lží, nejsi Pánem reality 10/ Co si závidíte jiného, než svou příležitost seberealizace? S holou sem přicházíte a s holou taky odejdete. Při troše štěstí obhacei o kráásnej život a s přesahem za hranice strachu ze smrti.
To vám bylo tak jednoduché a logické, že si to židi začlenili dokonce i do své liturgie pod pojmem „Deset témat“. Do liturgie!!
V praxi tj. ve všedním životě nadále platilo pokynů více. „Deset témat“ je tedy text na úrovni „Zdrávasu“ aneb „Andělíčku, můj strážníčku…“, který má podobě jako oba právě zmíněné hlubší obsahy, pokud se domyslí a prožijí. Berte to klidně jako mnemotechnickou pomůcku „kořenových“ křesťanů, jak si rychle dát do souvislostí celou tóru. Jakési mravní „be-fe-me-le-pe-se-ve-ze, chromý ježek ježka veze..“
A co je navýsost zajímavé - tento liturgický text „Deseti témat“ se z židovské liturgie (tj. veřejného díla) vytrácí cca okolo roku 200 n.l. Referuje o tom Beachot 12a – kde se výslovně uvádí: Rav Jehuda s odvolávkou na rav Šemuele původně zamýšlel, že by se v provinciích (Dekalog) odříkávat měl, ale nakonec od toho ustoupil kvůli (novým) sektářům.
Tohle všechno víte. Ostatně, křesťan, který vnímá Desatero stejně jako židé – tedy jako soubor celé řady postulátů, je na své kořeny spolehlivě napojen. A to dokonce i tehdy, pokud dá i celé Desatero do „svorky“ notoricky známého „Miluj bližního svého…“ – Ovšem za předpokladu že nezapomene, že toho bližního smí milovat teprve tehdy, když bude milovat taky sebe sama, jak stojí psáno ve Starém (sic!) zákoně.
Ale „napojenému“ křesťanovi pak nemohou uniknout ony dva zmíněné „odřezávací“ kódy. Proč neděle, když je v dekalogu řeč o sobotě? Šábes není nic lautr židovskýho – to je především památník stvoření! Budiž, připusťme, že Ježíšem začíná nové stvoření a jeho „dnem“ je „dominica“- neděle. Škoda, že to nějak výslovně nezmínil. Ale on přeci dost často mluvil v podobenstvích, třeba to jeho životopiscům uniklo. Zkrátka - nejsem proti. Tak tedy ale přiznejme, že to je ten „nový“ důvod proč slavit neděli! Přiznejme a překládejme Desatero (i v ekumenickém překladu) poctivě po křesťansku tj. pravdivě jako šabat a nikoli jako „den sváteční“.
Nojo, ale na druhou stranu, jak lze slavit už dva svátky v týdnu, když je v tom samém Desateru napsáno – „Šest dní budeš makat, potvoro lenošná!“ … Naštěstí tu máme ještě Markovo evangelium (2:27) se spásným výrokem: „Sobota (sic!) pro člověka učiněna jest, proto také každý syn člověka je jejím správcem.“ Ergo. „Den sváteční je učiněn… a proto každý syn …“ Nu a žid, jímž Ježíš byl, by se zákonitě ptal: Učiněna pro člověka? Ovšem, ale proč ? A odpověď by našel v Desateru – památník stvoření a Stvořitele. Jestliže Ježíš, jak sám tvrdí, nepřišel zrušit ale naplnit, je maličko kách, že si pak kdokoli z jeho učedníků dovolí měnit pořádek vesmíru, který (z křesťanstkého pohledu stvořil Logos-Ježíš i se šábesem, jehož jsou synové lidští hospodáři !!)
Ale furt je tu ta láska k Mistrovi a ke dni jeho zmrtvýchvstání. Buďme tolerantní. Ctít stvořitele skrze ježíška je pro křesťanskou duši stále ještě naprosto legitimní naplnění pokynu: Šábes je památka stvoření, kdyby …
Kdyby tu nebyl ten druhý kód, který už maličko naznačuje, že i s tim důstojným Desaterem se dá šíbovat, když je to zapotřebí. A to už kóšer není! O čem mluvím? Podívejte se, jak ono morální „befeleme peseveze“ člení do deseti římských bodů ti, co svůj pobyt v kostelíku rádi estetizují výtvarným uměním. Pro sichr „zruší“ pravidlo „je netělesný a transcendentní, tak si ho z hlíny nepatlej“, ale aby to vyšlo do počtu, rozdělí pokyn : „co si závidíte, bláhoví…“ na dva. Manželku a zbytek. Což by zase s židovského hlediska až tak nevadilo, protože deset je beztak čtrnáct, jenom se nám to tak nějak dispropočně překlápí na skóre 4:6. Zatímco ti, co si libují spíš v puritánském ikonoklasmu, dodržují židovské skóre 5: 5. (A taky slaví dominicu!).
Nojo, ale to potom, když si dáte dohromady dvě a dvě, nedivte se, že jeden znejistí, jestli náhodou ta nová (novozákonní) interpretace kořenů není spíš dezinterpretací než novým výkladem, jak se rádo tvrdí?
Ale znovu podtrhuji. Křesťanství je požehnaná skutečnost. Je to cesta, jak se na kořeny napojit. Za předpokladu že si nebudeme lhát do kapsy...(římská ix. potažmo viii.)
