Stávkování v Bibli ?

Je pozoruhodné, že Velký šéf se stávkou nepočítá. Pamatuje například – a velice  pečlivě -  na to, když zuřivý „páneček“ vyrazí otroku oko, po obou  bez rozdílu vyžaduje poctivou míru i závaží, nařizuje včasnou výplatu dohodnuté mzdy… Počítá dokonce i s dobrovolným zotročením, ale pravidla stávky nijak blíže nespecifikuje. Proč?

Právě proto, že dokonale specifikoval všechny předchozí vztahy. Lidská bytost by neměla být otrokem.  Nesmí být zotročena! Za ukradení člověka (tak je totiž tradicí nezřídka vykládáno i přikázání „Nepokradeš“ – tedy jako pokyn týkající se lidokradců!!) je podle zákona smrt.  A nejenže nemá být zotročena, ale také se nemá nechat zotročit. A když se k tomu ze zoufalství anebo nedostatku prostředků na živobytí odhodlá, musí být chráněna. Včetně nabídnuté šance získat svobodu zpátky. Zkrátka a dobře, stávka jako pokus bojovat o své pracovně-právní podmínky je z pohledu bible holý nesmysl, protože bible s něčím takovým vůbec nepočítá!! (Rozuměj – zakazuje tato práva křivit.)

Projevů občanské neposlušnosti je bibluška naopak plná. S nejrůznějšími pohnutkami i následky. Koracha a jeho rotu, kteří dostali pocit, že prý  už dosť bolo Mečiara i Mojžíše, nakonec spolkla zem. Reptání Mirjam (do kterého zatáhla i pana bratra) skončilo jejím týdenním malomocenstvím. Nádherným projevem občanské neposlušnosti je Mordechaj ze svitku Ester, a možná bychom tak mohli klasifikovat i odchod z Egypta  nebo přinejmenším to, co mu předcházelo.

Takže prvotní, co si v tomto ohledu musí každý k vrchnosti loajální občan (a tou vrchností myslím jak konšely tak i Vrchnost) pojmenovat, je právě to „cosi“, co bible nedefinuje. Tedy zda vnímá stávku jako boj za pracovně-právní podmínky anebo jako akt občanské neposlušnosti.

Pojmenuje-li si to v souvislosti s tím, co prožíváme dnes, nkonec stejně do stávky půjde. Protože, pokud se protivník nechová podle Pokynů, pokud nešetří otroka a dělá všechno pro jeho další zotročení, navyšuje jeho zadlužení namísto, aby mu vytvářel fond do budoucna, hřeší proti tomu, co nás učí a nařizují Nebesa. Může se sice za vrchnost modlit (jak doporučují shodně oba Testamenty i obě velké tradice, křesťanská i židovská), ale především je povinen jednat. Nepodceňovat ani čin ani modlitbu.

Pokud je stávka jen jednou z možností, jak projevit občanskou neposlušnost – stačí jen, když si to vnitřně správně pojmenuje, a pak použije to, co je po ruce. Tedy stávku. Tady pivně-demokratické řečičky o korektnosti přestávají platit. Otrok je zodpovědný za svoji svobodu. Jinak ho připíchnou za lalůček šídlem k tomu baráku, kterému otročit hodlá. Pak už za něj komunita nenese odpovědnost, protože všem deklaroval, že na vykoupení z otroctví rezignoval. Převedeno do češtiny, všichni, kdo současný stávkový kvas odsuzují, by měli – kdyby náhodou vláda konšelů vyměkla – jako jediní nadále platit třetí pilíř a svůj podíl na státním dluhu, protože přeci „milují dům pána svého“ …

Problém není v košernosti či nekošernosti stávky, ale v košernosti (nekošernosti) systému. Řečeno naprosto po selsku: Je-li ti systém nepřítelem, pak taková stávka (která přinejmenším „okrade“ zloděje, ačkoli to nakonec beztak odskáčeme všichni), je pořád lepší, než zabíjení a drancování. Bez ohledu na to, je-li stávkou anebo občanskou neposlušností.

Hodně se v této souvislosti (žel především z těch nejprolhanějších úst)  ozývá slůvko rukojmí. To, kdybychom probrali podle tóry do důsledku, je přinejmenším „čtyřicet“ porušených micvot. Každopádně smrtelný hřích. Od onoho „lidokradectví“, až po rouhání se Nebesům, protože samotný fakt, že se něco děje a já nemohu tak docela konat to, co dělám běžně, ze mě ještě nedělá žádného rukojmí. Je to jen nepohodlné omezení (často ani ne reálné – jen „filosofsky“  vykonstruované v naprostém pohodlí domova či pivnice) lidí, kteří se nechali zotročit pojmem demokratických principů a svobod (k nimž právo na stávku paradoxně patří taky!). Kdysi, když byli lidé ještě lidmi se z méně schůdných řešení žádný problém nedělal. Když šel  tehdy kolem nich pohřební průvod, byl za nepatřičného, necitlivého a rouhače považován každý pseudo-demokrat, který na chvíli – z piety a solidarity s člověčinou – svoji automatickou denní činnost nezastavil. On totiž někdy (a dokonce nezřídka) i z újmy vzejde zisk. A teprve potom nadchází čas na hledání náhrad za vzniklé újmy. Rozhodně však o „lidokradectví“ a „rukojemnictví“ nesmějí mluvit ti, kteří trvale participují na krádežích lidí, z nichž si dělají rukojmí. Rukojmí ČEZu, medicínských lobby, nepochopitelných zdravotních pojišťoven, dálničních obchvatů, pokřivených koalic a hypotečního světa z nás rozhodně neudělali stávkaři. (Pravda, je otázkou, zda nás z toho může nějaká jiná než generální stávka vysvobodit...) Tudíž dalším pojmem, který si „Adam“ musí pojmenovat je – čím (tedy koho) rukojmím se vlastně stal.

A vraťme se ale ještě k tomu otroctví.  Ono je veskrze nepřirozené. Na ně dojel starý Řím. Protože zatímco otrok dobřemenil (importoval)  na svém hřbetu  až  do hypermarketů Říma všechny požitky říše, běžný občan ztrácel zájem pracovat (což je micwa!). Demotivovalo ho to, pracovat. (A to je smrtelný hřích!) A tak se nakonec buď vyšvihl taky na otrokáře, anebo sám stal otrokem. A pak to ruplo, protože takhle nastavený systém je proti Nebesům.

Dneska  ale nejsme  ničím jiným, než novodobými otroky natištěných papírů. Které už dávno nejsou kryty ani zlatem, a zdá se, že už ani prací. Otroky kampaní a pak nezodpovědných vyděračů, kteří slintají cosi o rukojmích. A to je veskrze nepřirozené, protože „hoden jest dělník své mzdy“. Hoden své. Ale jenom své. Takže ono to rupne. Stávka nestávka. Jenom ještě nevíme, jestli to rupne jen jako prstýnek z trávy, anebo jako nezdravě našponovaná transmise. Zkrátka a dobře, proto v bibli není o stávce řeč, protože víc než svobodu stávkovat, má lidská bytost řešit svoji důstojnou svobodu. A pak není co řešit, jednoduše proto, že začíná hromada práce, činů a modliteb.

( psáno pro www.shekel.cz )