Když už to nějaké Slavici nezpívá, svlíkne se pro nějakej renomovanej lechti-časák, narazí si někoho od pomejí, aby se s ním oddala či rozvedla, anebo si vypomůže silikonama. Chlapi to maj podstatně horší, zdá se…
Ne, že by snad doktoři nedokázali umělou hmotou proměnit libovolný ocásek v chobot, ale pí-árově je pak takové silikonové cosi beztak na bačkoru, protože chlubit se s tím nemůžete. Jelikož chlapi na to nejsou. Polovina mužského vemíru má spíš obrovské problémy močit svorně, uvolněně a bez mindráku bok po boku se samci konkurenty do veřejné aleje mušlí. Bez ohledu na to, jak malej nebo velkej se jim tam v dlani bimbá. Ale jelikož taky nepatřím k těm, co by v rámci free-stylu močili kdovíjak „otevřeně“, nikoho nesoudím. Tyhlety věci – alespoň tóra tak učí – určitý soukromí vyžadují.
A tak, když se těch pět deka moči, která se pokoušejí udělat z politické bažiny našeho pidi-státu idylické jezírko demokracie, na drahný čas nad nezručně „zpívajícím“ Martinem zavřelo, vnímal jsem jeho nedávný hano-křik, spíš jako o samčí pokus opatřit si nějaké ty politické silikony. Hláška: „Jste podplacenej, pane premiére!“ nahoní bodíky rozhodně spolehlivěji než bulvární rekognoskace ptáka. Ostatně i Topolánkovi na něj daly dokonce i ty největší bulvární hydry jakési počítačem rozmlžené „píp“, takže pak sousedky v trolejbusu musely očima všelijak mžourat, jestli by snad onen 3D zárak/nezázrak nerozklíčovaly… Politika, holt, vyžaduje maličko jiný druh soukromí.
Co ale ten šikovnej dopis určený všem samcům i samicím bez rozdílu silikonu učí, je skutečnost, že než plácnu ptákovinu, seženu si na to svědky. Z úst dvou až tří svědků budete vydávat svědectví. Bez ohledu na to, že mi to už nějak politicky nezpívá!! A k tomu ještě jedno krásné morální ponaučení. Když jde o život – jdou všechy micvot (Pokyny nebes) stranou. Až na trojici, přes kterou nejede vlak. Vražda, nestydatost a rouhání. Přijde-li nějakej kokůtek, položí ti kvér na spánek a poručí: “Jez vepřový!“ – pomodli se, umej si ruce a nech si chutnat. Přijde-li ale za stejných okolností, položí ten kvér a řekne: „Zastřel tady toho týpka, nebo tě odprásknu!“- pomodli se, umej si ruce a zavři oči. Snad to bude rychlý.
Pardon za odbočku. Nebyla tak docela mimo, protože existuje ještě cosi – naši tomu říkají „lašon ha-ra“ a Francois Villon „nactiutrhačné jazyky“. Přeloženo do češtiny, ten kdo plácá nesmysly – a navíc o druhém, je vinen všemi třemi „přes-to-vlaky-nejedou“. Pověz o někom polopravdu a když to klapne, tak ho zabiješ, je to nestydatost a ještě se rouháš proti tomu, kdo nás uplácal a oduševnil. Trojí smrt se dává jen v Iráku, u Amíků a kdovíkde ještě. Beztak to vyjde na stejno. Ale takovej „plácalek“ je především malomocnej. A to v obou významech toho slova. Kdo mele jenom proto, že je málo mocnej – je malomocnej. Takovejch se musíte štítit!!
Na pana Bursíka jsem se pokoušel nezlobit dokonce i ve chvíli, kdy měl to bebínko tak bolavé. On, tolik let bojující za těžní kvóty, a teď mu najednou na pískovišti rozšlapali bábovičku!! To se pak stane, že tu a tam nějaké to afektované slůvko – nehlídaný koán – uletí. Chtěl-li zelený Martin jenom naznačit možnost – tj. vypustit ze svých rtů tvrzení: „To skoro vypadá, jakoby vláda podlehla lobbingu“, a zapomněl to vyslovit i s tím, že ví prd – v rámci afektu, malé popularity a poctivého zklamání to dokážu pochopit a beru. I když je to z pohledu Velkejch Pravidel průšvih. Ostatně, kdo se dneska kouká na Velká Pravidla a bere si servítky? Tak, jak se mluví, jedná a myslí v naší sněmovně, to je jeden velkej silikonovej bimbas, kterýho by ani sňatek či rozvod s kýblem pomejů zušlechtit nedokázal.
Leprózní grády to nabralo ve chvíli, kdy se již vystřízlivělý Martin Bursík dobral dalšího – pro mne již naprosto nepochopitelného argumentačního kotrmelce. „Furt vím prd, pane premiére, ale omluvím se za svou hulvátí chybu teprve poté, co přiznáte, že jste zkorumpovaný. Já nic dokazovat nebudu, a až ze sebe uděláte to, čím jsem vás – dost možná naprosto neprávem – nazval, přijde čas na omluvu.“
Takovýhle týpci bývali v dobách, kdy se ještě šlapal písek Sinajského poloostrova vyhnáni za hranice ležení a nesměli ani k večeři. Co ale dneska? Když všichni sedíme na zadku. A pokud šlapeme, tak leda právě v politice! Snad jen tolik: Neposadit se z Bursíka na zadek, v duchu ho mít tam, kam patří, patřičně se všech jemu podobných štítit a možná … pomodlit se, umejt si ruce a mít odvahu k pravdě.
