Všímáte si, jak úpěnlivě volá současná vrchnost po tom, abychom ji konečně odstřelili? Připomíná to prosbu o tzv. ránu z milosti, jak si ji lidstvo vytvořilo někdy v oblouku dávno dávínko před křižáckými válkami a hluboko za zákopy První světové…
Bojovník nemá nohy, vnitřnosti vyhřezly po zásahu šrapnelem nebo damascénem, už nemá naději, ale nemůže nikam couvnout, a tak prosí milosrdné bytosti, aby mu tu ránu z milosti poskytli dřív, než dorazí skutečné peklo…
Nejinak je tomu i s těmi, kdo na všech úrovních údajně „vykonávají“ řízení a vedení člověčí společnosti. Kdo pověřeni „voličem“ údajně hospodaří a pečují. Ano pečují. Ale o podnikatelské a finanční blaho „voličů“ pouze několika, na něž zbytek nevolníků doplácí.
Příběh je „neverending“ a už se pomalu zajídá, nudí: Nic se neděje – Budu se bránit. Podám trestní oznámení – Vyžaduji presumpci neviny – Ano udělal jsem to, ale.. – Ano udělal to, ale vše je v souladu se zákonem…
Pak je ale asi špatný zákon, respektive jeho dárce. A protože zákonodorcem je shodou koaličních okolností zase jenom onen sbor těch, kdo pak vyprávějí své „neverending-sorry“, musíme se snažit pochopit zákony dva. Nejen zákon soudu ale také zákon druhého pilíře vesmíru a tím je milosrdenství.
I tihle soldáti volající po ráně z milosti byli kdysi jenom lidi. S chybami, vydíratelní přesně tak jako ti, které vydíral estébák, a mezi nimi snad pár opravdových snílků. Teprve později se na ně napojili ti, co mají „štěnice“ za každou skříní. A když se tahle hrstka „jenom-lidí“ postupně transformovala na subjekty podnikající v politice, začali si připouštět pocit, že jsou nad-lidmi. Ovšem jenom proto, že jsme jim to povolili. Že i my porušili zákon soudu – respektive soudnosti.
Soudnost by nám byla napověděla, že dokonce i zkoalený nadčlověk má taky jen dvě dírky do trávicího traktu a navíc je především naším „zaměstnancem“. Sluha nikoli pán.
To my sami jsme špatní „podnikatelé“, když jsme jim povolili, aby otročili namísto nám nějaké třetí straně. Navíc v setrvalé hrůze z toho, že někdo bude aplikovat nejen zákonitosti soudu, ale i obyčejné soudnosti a začně to po nich vyžadovat.
Obyčejný člověk (jimiž byli kdysi taky) totiž nikdy dobrovolně nestrká hlavu do oprátky. Už proto, že dav vždycky po nějaké té kebuli na míse touží. A tak se začalo konat nezákonně vždy jaksi v rámci zákona. A „stínáni“ jsou nakonec jenom ti, kteří už od počátku věděli, že jsou „povoláni k ušlechtilosti“ jenom proto, že v budoucnu obětováni skutečně budou!! Ale za slušné prachy, které smějí pobírat do chvíle, než to praskne – jako bílí koně, pan Kušnierz a mnozí další.
O pár let později, už začaly další partaje vznikat bez hry na „čisté muže“ a „otce konšely“, ale rovnou a otevřeně jako podnikatelské subjekty. Jak se zhrozili a kolik křiku natropili ti, kteří si přáli nadále předstírat, že mají nějaký program!! A my v touze po hlavách na míse, neviděli, že není rozdílu mezi barvou, logem, kampaní a subjektem.
Spolehání na zákon soudu (tedy hru na hlavy na míse a na hlavy pomazané) nás nakonec dovedlo až k tomu, že jsme si pokazili (už tak dost vágní) morálku vírou, že rozkrást unijní prachy je normální. Problém je, že jsme si při tom rozkrádání sami nenakradli nic. Spolupachatelé s holou řití a dluhama.
Že na míse leží naše vlastní hlava, a hlavy pomazané nejsou nic víc než hlavěnky podmazané. Mají sice společně s námi také svůj osobní dluh panu Kalouskovi ve výši 140 tisíc na hlavu, a dalších zhruba 150 tisíc svým lokálním zastupitelům. Stejně jako my, ale co to pro ně je nějakých třista tisíc??? Když by „po zákonu“ měli splácet miliony a miliardy, s nimiž jim teď (sice nepříliš ochotně, ale žel naprosto ze zákona) pomůžeme my nevolníci.
Přílišnou koncentrací na zákon soudu, jsme nějak zapomněli na druhý pilíř vesmíru. Zákon milosrdenství. Lze-li páchat zločin ze zákona, musíme být k těm, kdo zákon stanovují, milosrdní. Pomoci jim kr svobodě. Zákonodárci jsou už unaveni. Tak rádi by šli od koryta. Chtějí se svého břemene zbavit, přestat otročit několika kmotrům a být den co den vystaveni vzrůstajícím otázkám davu, který se začíná ptát po logice. Ale sami vydíraní, zkorupmovaní a zataženi do prolamujících se kauz, už ani nemohou jednat jinak.
A tak vysílají tichý a zoufalý signál. Odstřelte nás sami. Jasně, že losovačky jsou svinstvo. Že se dá během nich fixlovat nejlépe. Ale jsou „zákonné“. Chápete ?! Totálně košer. Takže to nikdo nezastaví!! Zákonné je i „odklánění“, naprosto zákonné jsou všechny otevřené karty i dosud nepoznané Closedcards, také všechny velké a malé tendry i královsky opulentní zlaté padáky.
Totéž (jen s krajským dopadem ale stejně olbřímí nestydatostí) prohlásí i něco tak pozoruhodného, jako je ústecká krajská hejtmanka Vaňhová, a pochopitelně i zastupitelstva všech proslulých měst.
Stále stejné volání: „SOS - veškerý zákon je naprosto na nic.Víte to vy, poddaní, a pochopitelně i my zákonodárci a vykonavatelé zákona. Ale my jsme už příliš ve vleku démona. Nevěřte na nové sliby. Na nové tváře ve stávajících strukturách. Věřte jenom sobě. Soudnosti a toleranci s člověčinou. Selskému rozumu. Milosrdenství.
Prosíme – dejte nám už konečně ránu z milosti. Pryč s námi. Vykašlete se na naše hlavy, oni nás „popraví“ sami naši kmocháčkové (pokud vám jde o naše hlavy), popraví nás sami, až jim zamezítě přístup k penězotokům. Sami a sebe pak vybijí svým soukromým bojem gangů o moc. Takže hlav se nakonec dočkáte, ale teď buďte milosrdní!! I k sobě. Především k sobě. A odstřelte nás…“
Nemusí kvůli tomu svištět gilotina, nemusí střílet Aurora, dokonce ani defenestrace příliš nepomůže, protože ti, co sedí na radnicích jsou jenom vyděšené loutky. Zkusme je „odstřelit“ z milosti. Tlustou čáru – po které (i když v jiném kontextu volal kdysi stařík z Hradu).
Teď je především nutno zastavit zákonnou nezákonnost. On je totiž zatracený rozdíl mezi zákonem volného trhu a zákonem povolené krádeže. A tím spolehlivým dělítkem, dokonalým lakmusovým papírkem je otevřenost, informace, možnost srovnání a možnost dialogu.
V okamžiku, kdy je všeobecným trendem to, že obcházení zákona je legální, že nastavujeme zákony tak, aby se dalo zločinně krást, lze podniknout jediné. Zrušit nejen zákon, ale i nastavené zákonitosti i pochopitelně i úřadující zákonodárce.
Politicky korektní kecy o demokracii jsou pouhé žvásty, pokud je vyslovujeme v době diktatury Nemorálky. Jejím odstřelem sice spadneme do těžkých (zejména finančních) pomejí, ke hvězdám konzumu bude asi na několik dekád zatraceně daleko, ale k těm podle Kanta naopak o krok blíž. Jde totiž o ten „mravní zákon ve mně“ spolu se soudnou logikou a odvahou jednat.
