Velikonoce dnes v desátém roce 21. století většina z nás spíš opláče. „Ach jo, zase svátky!“ … V lepším případě se pokusím hrát si na svěcení jara (což je krásně komunisticko-nijace úchylné, protože mazancem a polízanicí beztak ani rusalkám ani sexu žádná extra čest vzdána není), „církev ostatků“ křísí velikonoční tradici vejci, Popeleční středou a sobotní vigilií. Christos vozkresjen… Ale byly ještě jedny veliké noci. Kdysi tam v Micrajim. S trochou neobvyklých atrakcí – žáby, kobylky, ohně s nebe, morové, vředové, dokonce atrakcí bolavých, vždyť smrt prvorozených není maličkost, a pak se šlo (dobře to namalovali animátoři filmu Princ egyptský) Rudým mořem. Lid Jisroele (podle tradice) prošel jak po zámkové dlažbě, Egypťanům uvízla kola jejich válečné vozby v mořském blátě a nakonec se nad nimi to moře zavřelo…
Položili jste si někdy otázku, co s těmi utopenými? Kdo je má na triku? Velkej šéf, Sladkej požehnanej a Živoucí všech vesmírů ? Pak ale ten pán (anebo to To) není žádná Láska!! Takovejch mrtvejch, jen aby byla „oslavena“ jeho Pravice!
V jidiškajt existuje krásnej midraš (příběh, vysvětlení), jak s tím otazníkem naložit. Kdykoli lid Jisroele pronáší : „Hurá, cesta na svobodu byla nádherná, protože svoboda je nade všecko!“, nesmí k tomu nutit taky anděly, protože ti spolu s Velkým Šéfem vytahujou kapesníky. Takových mrtvých ! A teď to začíná dostávat rozměr;
Proto nás tradice vyučuje: „Kdykoli vypravuješ svým dětem, jak to tehdy bylo, nezapomeň zdůraznit, že kdokoli se zpronevěří své vnitřní svobodě, ponese nakonec tam u turniketu do Zahrady plnou odpovědnost za životy těch utopenejch!“ Proč? Protože ačkoli je na tu smrt nahnal jejich panovník – farao, jehož byli otroky a nedovedli se sami vzepřít, je to smrt podmínečně svázaná se svobodou. Nikoli svobodou lidu Jisroele, ale svobodou jako symbolem a jako základním stavebním kamínkem budoucí humanity. Kdo se neosvobodí, je vinen smrtí těch otroků… A pak následuje celý vznešený příběh o „Cestě chleba“ – vlastního (neotrockého) chleba zasetého a sklizeného ve svobodné zemi, kteréžto cestě se v jidiškajt říkává poněkud tajemně znějícím jménem „Sfirat ha-omer“ – Počítání správné míry“.. A příběh končí vydáním tóry, kde mj. stojí psáno: Otrok, stane-li se jím z existenční nouze, z donucení nebo prostě řízením osudu, bude u tebe sloužit jen maximálně šest let. Potom ho propustíš na svobodu. Pokud ale během otroctví dostal od tebe manželku a povil s ní děti, manželka a děti zůstávají u tebe. Prohlásí-li otrok, miluji svou ženu, své děti a hospodářství svého pána více než svobodu, přivedeš ho před veřejné shromáždění, necháš ho tu ptákovinu zopakovat a pak mu symbolicky a hezky bolavě šídlem připíchneš ten dům (jeho pána) k lalůčku jako náušnici hanby. „To je ten, kdo nechce svobodu“. A zůstane otrokem navěky!!
Kruté ? Vždyť „jenom“ miluje svou rodinu a svého patrona? Nikoli! Jen prozíravé a varující. Svobodný si přeci může sám a svobodně vydělat na to, aby manželku a děti vykoupil, a pokud svého patrona skutečně miluje – proč nenastoupí do služby k němu anebo jinam, jako svobodný a není svému patronovi partnerem, namísto slouhou?
Nikdy bych neřekl, že Rudé moře leží tak blízko. V Janově u Litvínova. Hladina se tam sice neotvírá, a když tak jedině hladina adrenalinu. Zato otroků je tam celá řada. Tak předně otroci svého způsobu života – bordeláři a taky cikáni. Vedle nich otroci skutečnosti, že pro vládu je řešení lidských problémů nezřídka naprosto marginální okrajovou záležitostí, důležitější je přeci jen lobbing a prachy, politické šachy a ambičky, trocha populismu a klid v kuloárech. Ostatně na sever, odepsaný už i komunistou, se odjakživa lifroval nejen těžký petro-průmysl, ale i odpady a nepohodlní. Pak (a tady se hranice stírají) jsou tu otroci obchodu s byty a obchodu s hloupým ne vždy bílým masem. Vykoupí lukrativní byty v lukrativních lokalitách (i kdyby nakrásně cikánských) a sestěhují cikány třeba do Janova. Romácké barabizny opraví anebo strhnou, lokality pak prodají s několikanásobným ziskem a na Janováky i na romáky zvysoka kašlou. Pak otroci nulovosti. Nešťastné bytosti, které z touhy, aby si jich konečně někdo všimnul jako lidských bytostí, začínali s chlastem a silnýma řečma, pak rozbili pár laviček anebo telefonní budku a nakonec si buď svobodně anebo díky šikovné manipulaci opravdu nebezpečných týpků osvojili jazyk papoušků. Vykřikují hesla, papouškují pitomosti a dostávají orgasmus z toho, jak je to snadné stát se teroristou, nezřídka dokonce mediálně slavným. Nedochází jim, že až tomu poslednímu typu otroků dojde, že jsou nikoli spasiteli ale skutečně teroristy, budou zase někde v hlubinách nulovosti. Ani srnec po nich nezaštěká.
Nejhorší jsou ale otroci zbabělosti. Ona generace, která musela během čtyřiceti let putování pouští vyhynout. Lidi naštvaní na ty první otroky, na bordel, kriminalitu a nepřizpůsobivost, lidi sami zotročení svými faraony, co na ně kašlou na všech úrovních státní správy od purkmistra po ministra, a kteří dost možná na základě nejrůznějších člověčinu ubíjejících zkušeností (totáč, televize, současné politické čachry a věčná čecháčkovská opatrnost) už ani nedokážou být svobodní. A tak jenom čekají na někoho mocnějšího, než jsou oni, kdo to za ně vyřeší. Nemilují svou svobodu, ale milují spolehlivý klid domu „pána jejich“. A ve chvíli, kdy přijde hrstka jiných otroků se staženou řití ale o to větší hubou nikoli řešit, ale jen zneužít právě ten „jejich“ problém, nedůstojně, otrocky a posluhovačky postávají na čumendu a tu a tam podají dlažební kostku. Demonstrují tak – kdovíkomu – svoji nespokojenost, svou slabost, své strachy? Budiž, ale je to o svobodě? O aristokracii člověčiny?
Já jim rozumím. Ale lituju je. Nejen proto, že žijí v sousedství cikánů, a nikdo jim nepomůže žít aspoň krapet v důstojněji, s tou lidskou aristokratičností, zkrátka v klidu. Nejen proto, že už komanč z nich dokázal nadělat tohle nedůstojné a nesvobodné stádo, ale především proto, že díky jejich ztrátě svobody a úcty jich samých k sobě, bude možná jednou oslavena „pravice“ zase nějakými mrtvými. Ale krev těch mrtvých bude Vznešený vyhledávat nejen z rukou vrahů ale i z rukou těch, co postávali na břehu Rudého moře.
„Děláš chytrýho, tak porad!“ namítne někdo z této specifické skupiny otroků. Rada je ale docela jednoduchá, vážený! Ptej se. Ptej se pořád a na správném místě. Stokrát nic umoří i osla. A otázka, statečná, vytrvalá nepolevující je víc než to nic. A když ti neodpovědí, pak skutečně vezmi dlažební kostku (ale sám za sebe, ne prostřednictvím ruky zmanipulovaného blbečka, který si plete naci-paci pacičky a stejně ti nepomůže!) a hoď ji svému vyvolenému na stůl. Ani tobě nikdo nebrání pochodovat a demonstrovat, a garantuju ti, že ty budeš demonstrovat kultivovaněji a hlavně pro skutečnej cíl. Vždyť jde o tvůj klid a tvoji důstojnost. Nezapomínej totiž, otroku, že jestli si zamiluješ tohohle pána, který teď „konečně a jediný“ poukazuje na ten bordel ve společnosti, nejen že ti přišídluje svůj do značné míry úchylný „dům“ k lalůčku, ale vzápětí vyfasuješ takové náhubky, o jakých se ti nesnilo.
Malej Šéf kdysi na tržnici, kde lynčovali jednu štětku, povídá: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ .. Nemyslíš ale, že to zároveň znamená: „Kdo nedokážeš hodit kámen za svou vlastní svobodu, nepodávej dlažební kostku druhejm ….
