Maličko o jazyku, maličko o částicích a hlavně - slíbené pokračování kauzičky Mikulovští židé ...
Minulý týden jsem měl nádhenou návštěvu. Reb Ejver a jeden můj letitý kamarád – Ajcik z Volyně. Reb Ejver je z Vilny – tedy původně. Když mu tam všechny pozabíjeli a pár poschovávanejch sourozenců udali pár měsíců před koncem Veliké díry, která nás mimoděk všechny straší dodnes bez ohledu, co jsme tehdy nosili na klopě a v kalhotech, vydal se tak nějak za nosem a dneska je z Holandska. Diamanty nebrousí. Oženil se, pořídil dva syny – jeden jarmulku nosí, druhý si nabalil polskýho kluka a oba hošíci zkouření konopím poslouchají muziku a dávají si bacha, aby jim polští homofobové nerozmlátili kokos a hifi věžičky…
Ajcik to taky neměl jednoduchý, ale to není příběh tak docela na venek. Chvíli totiž nevěděl, jestli je holka nebo kluk. Nějaké hormony během těhotenství jeho maminky. Potom děcák a problémy s konverzí, protože někteří rabonnim mají s takovýmato stvořeníčkama problémy. (Mimochodem kdo jinej než Sladkej požehnanej by je ale vyráběl ?!) nevímproč ale buď vnitřní - to by bylo ještě omluvitelné, anebo ideologické - a to se omluvit nedá a Ajcika to dodnes bolí. Pak cesta do Holand – aby se to s tím pohlavím nějak definitivně rozhodlo a taky zkosmetizovalo, že ano. Ted jsou ti dva skoro nerozlučná dvojka. Jak při studiu jidiškajt, tak i ve své lásce k jidiš. Dva příběhy, které se potkaly. Bez vepřovýho …
Lidičky – dvanáct hodin muziky, zpěvu a hlavně jidiš tady v republičce, kde si osumdesát procent česky (nejidiš) mluvícíh žídků spíš oblíká kostýmek náboženska, to byla tedy darda!! Co na tom, že mi zahulili kvartýr jako tu Nerudovu pěnovku, co na tom, že si sousedi asi pomysleli své – zpravdila totiž takový (anebo srovnatelný) bugr dělává jen cigánečka z osmýho patra, co má papíry na hlavu a občas se nám vyčůrá ve výtahu, takže její hlučné večírky jsou ve srovnání s tou pocvrkanou zdviží přijímány jako ještě celkem standardní způsob nažívání. Já to všechno beru, šéfe, i hrachovou polévkou se mučiti nechám, protože jsem viděl Rychlé šípy …
Já vím, komu co po tom? Proč vám to cpu? Pro jednu pozoruhodnou jiskřičku. Samozřejmě že krom maličko divoké „jidiš-párty“ nakonec přišla řeč i na to, co dělat s minulostí. A se současnotí. Jak se tak dá přežít vzpomínka na to, co se dělo na Litvě, a co je to za manýry, brát si Pánaboha jako rukojmí kdykoli pár holohlavejch sportovců, co mají furt potřebu ukazovat vzytečnou packou, kolik sněhu bejvávalo v Krkonoších a jak vysoký ty závěje byly, dostane potřebu bejt vidět. Proč se židi dneska sami mimoděk značkujou „Judensternem“ odvolávajíce se na ty hrůzy, které stejně nikdo nezahladí a neodpáře, ale krom toho pocitu, jak jsou ohrožení, nedovedou podniknout zhola nic. Pár petic, nějaká ta mini-reportáž pro kameru, ale k synagoze je zpravidla přivede jedině pochod neonácků…
Ejver se usmál. A pak prohlásil ten polo-svatej koán. „Ich weis wi di nekome on naci cu machen. A šejner id cu-zajn, dos idiše cu-halten…“ Volně přeloženo : Já to řeším podle pravidla, nejlepší způsob, jak se pomstít náckům, je zůstat slušnej člověk a maličko držet tu jidiškajt…
Tak mám zas na půl roku z čeho žít (A chtěl jsem se s váma podělit.)
Ono je to totiž děsně léčivé. A nejen směrem do židů, ale třeba i do Klánovického lesa a směrem k Lanza-čistému svědomí různých Člunků a jejich spolukormidelníků a v neposlední řadě i k tomu porubu na Mikulově. Ono asi nejde o to vyhrávat, ale o to bejt. Takovej, abychom si nemuseli na prkně s dvěma svíčkama nakonec plivnout do ksichtu a do tý doby žili. Si žili. Naplno, bez kostýmů a kamery. Není pravda, že na lidech nezáleží. Když si tak nějak jsme, a jsme v tom naplno a naplněni – pak naopak naprosto paradoxně vůbec nezáleží na tom, že těm některejm na lidech nezáleží. Protože, kdo se má rád, najde otázku i odvahu ji položit. Protože „A šejner id cu-zajn“ to není vo modlikaření. To není vo proužkovaný osušce a dvěma kondenzátor připomínajících krabičkách – jedné na čele a druhé na nadloktí. Člověčina je zvědavost. Jinak bycho byli nechali to jablko na tom stromě, na který bychom se dnes v Zelených državách tak rádi vrátili, a had by utřel... A kdo se bojí (klást otázky), tomu na sobě zas tolik nezáleží. A ten, komu na sobě nezáleželo, tak během čtyřicetiletého čundru po poušti prostě umřel. „Buď !“ - je silnej imperativ. Ale ne ten budovatelsky pokakanej přídomkem „buďžesů“. Docela obyčejný: buď si…
Protože když ho použijete, pochopíte „na první dobrou“ i to slavný Desatero. „Nezabiješ se, nezkurvíš se, neokradeš se, nelži si a co si máš co závidět? Doz is di nekome. Ojf a zach fun zachen. (Volně přeloženo: skoro univerzální řešení na většinu córesů)
