Čarodějnici nenecháš naživu ...

Poněkud kontroverzní ale naprosto geniální spisovatel George Tabori píše v jedné své nádherné hře "Kanibalové" zajímavý postřeh: To oč jde, není to, zda umřeme a jak umřeme, ale do jaké míry zůstaneme lidmi ve chvíli, kdy budeme umírat...". Na druhou stranu platí (a zcela bez diskuzí), že člověk má nejen právo, ale dokonce povinnost mít strach ve chvílích, kdy je to patřičné.

. A spojíme-li oba potůčky dohromady, pak si snadno spočítáme, čeho se lze bát ze všeho nejvíc? Smrti! Asi ano. A přesto, pokud bychom se měli  pokoušet zůstat  lidmi dokonce i v tom umírání, tím spíš bychom to měli zkoušet jen v obyčejném strachu.

Zase se demonstruje. Tedy vlastně jen pochoduje. Dupe po trávnících nepřizpůsobivých sídlišť a cosi, čemu se říká obyčejný občan, si u toho nalhává, že jsou to dupačky demokracie. Jsou to však především nebezpečné podkůvky davu. A dav je mrcha. Ta když se, čarodějnice jedna, ujme taktovky, to pak i bankovní úřednice z Jirkova přeochotně podává vymaštěným hrdinům dlažební kostku, pokladní v novobydžovské Bille suše konstatuje: "No porvat by se měli, když se sem táhli přes celou republiku, vždyť by jim to jinak bylo líto. Náš kluk se na to docela těší, ale řekla jsem mu, ať jenom stojí a kouká..." Zatímco rumburský teenager ujišťuje do mobilu: "Poho, mami, je to tu paráda, neměj o mě strach."

Všechno projevy víceméně lidské. Dokonce úsměvně lidské. Jde ovšem o to, zda všechny lidské projevy jsou zároveň také projevy člověčiny. Nebesa vědí, že stádní chování lidskéje. Vědí ale také, že se tento pud rekrutuje spíš z té „hliněné“ složky původního Adama, než z oné vdechnuté, dechové – duchovní jiskry, a právě proto člověk skrze tóru dostává pokyn: Nepoustoupíte po množství ke zlému…

Každý z biblických pokynů je ale mnohem víc než rozkazem. Je především zaslíbením. A celý soubor těchto zaslíbení se otevírá konstatováním: Ani Adonaj, Elokejcha – Já jsem Vznešený, tvůj bůh… Podíváme-li se při studiu tóry (pentateuchu) na jednotlivé oddíly těchto pokyno-zaslíbení, toto prohlášení (podle některých shodou okolností tzv. „první“ přikázání) se tam opakuje velice hojně. Jakoby nám tím mělo být naznačeno: Jestliže Jsem, který Jsem, tak nepostoupíš po množství ke zlému, protože Jsem, a kousek ze Mne je i v tobě, což pochopíš jedině tím, že nepostoupíš po množství ke zlému (nezabiješ, atd.) !

A možná tímhle pohledem bychom se měli dívat na všechny Bydžovy, Krupky, Jirkovy i Varnsdorfy. Nikoho nesoudit, vždyť mokasíny jednotlivých článků davu jsme si neobuli. Možná bychom taky stáli a dupali trávník, aby se konečně NĚCO stalo. A protože dav, je fakt mrcha, kdoví, jestli bychom sami nezačali provolávat s davem: „Vylezte ven, vy černý svině!“  Pro samé zoufalství (vždyť ono je to i s daněmi, zadlužením, fixlováním s léky a trvalým výdrbem zprava i z leva nemlich stejné), bychom prostě toužili ukázat: Tak už safra konečně něco dělejte, vy, co si hrajete na zákon a zákonodárce!!

To vše je i z pohledu tóry naprosto legitimní. Zoufalství a pocit beznaděje, demotivace a  pocit opuštěnosti legitimní jsou. Co už je za hranicí tolerovatelného, co se nikdy neodpouští a naopak trestá přibodnutím za ucho k veřejím domu, jemuž jsme se prodali, je ztráta svobody. Ne té „svobody“ podle intelektuálních kategorií naší nepodařené hry na demokracii. Ani té „svobody za každou cenu“, která i Bátorům prostě povoluje dýchat, fungovat a formátovat ve společnosti  kvazi-problémy, aby se zapomnělo na ty skutečné. Té jako starý měděný důl vykutané a exploatované svobody, u níž vede jen převelice tenoučká dělící buněčná blanka mezi ještě-svobodu a „cochcárnou o svobodě“.  Svobody naprosto a diametrálně odlišné. Té skutečné, biblické svobody, o které hovoří celá tóra a které se dovolává dokonce i Nový zákon. Totiž svobody k člověčině. „Položil jsem před TEBE život a smrt.“ – Před tebe, nikoli před vás.  „Tehdy vzal také i Adam, a jedl“. Sám, za sebe. Jako jedinec. Svobodný k volbě, a odpovědný za člověčinu.

Zase se demonstruje. Tedy vlastně jen pochoduje. Demonstruje se důvěra v dav. Důvěra v sílu „většiny“. Důvěra ve stádní jednání, které je pochopitelně více a lépe vidět, a hlavně nikoho nic nestojí. Nevyžaduje totiž ani vytrvalost ani odpovědnost. Vytrvalost pojmenovat jádro věci a odpovědnost za lidskost. Jinak by všichni ti demonstranti, nedupali trávníky nepřizpůsobivých sídlišť, ale házeli dlažební kostky do pracoven těch, co si přizpůsobují demokracii pro vlastní liposukci. Tak jako kdysi synové velekněze Eliho, kteří už jen seděli napoblíž a hákem si vybírali mňamková sousta z vývaru, o kterém si lid – poslušně demonstrující svoji věrnost kultu – namlouval, že jde ještě pořád o obětiny.  Odpovědnost nesou všichni. Ti co takové zkreslení svobody připustili, i ti, co se zotročit nechali. Protože ti první „položili překážku před slepé“ a ti slepí, pak „postoupili po množství ke zlému“, kteří ale proto, abys „vyhladil zlo z prostředku Jisroele“ neudělali nic anebo jen velice málo.

Nemiluji bližního proto, že se to patří. Nemiluji ni bližního či vzdáleného zákonodárce, už jenom proto, že si dovolí nějaký region odepsat. Nemiluji žádné násilníky, kteří jen proto, že potřebují riot, schovají ho do jiné obálky. A potřebují-li naopak prachy, přilepí si na pupík Semtex. Ale to přikázání o lásce k bližnímu miluji. Sobecky miluji sebe – vylekaného, naštvaného, neklidného, demotivovaného a rozčarovaného. Opouštěného a podvedeného velekněžími i establishmentem. Tolik se miluji, respektive to božské v sobě, že do davu – té čarodějnice, kterou nenecháš naživu -  vlezu jedině tehdy, až budu mít jistotu, že ti poblíž, jsou stejně sobecky posedlí touhou nenechat se zotročit nelidskostí tak, aby sebou nechali nestydatě manipulovat. Protože v ústech zmanipulovaného, jsou jakékoli názory na svobodu, její prosazování a zajištění těžkým anachronismem.

(psáno pro www.shekel.cz )