Na kole.

Sednu na kolo a vyrazím na cyklostezku. Mezi Královským Poříčím a Loktem potkám dvě poměrně mladé dámy na kolech, co jedou vedle sebe, protože si samozřejmě povídají. 

Očekávám, že se na chvilku zařadí za sebe, abychom se mohli minout. Lesní cesta je tam jen na dvě kola vedle sebe.

Zpomalily. Obě stejně…, takže jedou pořád ve stejné pozici. V klidu dále žvaníce přijedou ke mně. Jedu asi tak 2x rychleji než ony. Nezájem.

Neuhne ani jedna. Musím na kraj tak, že riskuju rozbitou hubu a pád do řeky, protože se mi nechce do čelního střetu, i když jsem taky zpomalil. Dámy se mi mění v krávy. Krávy na kolech.

Krávy jedou v klidu dál.

Přijíždím na Svatošské skály. U hospody je krásně vyřezaná kláda, do které se dají parkovat kola. Jenže skoro podél celé klády parkuje jediné auto – asi majitele, takže kola jsou všude možně, jen ne tam, kde mají být.

Koupím si jídlo a jím venku. Kolem mne jde hezká mladá žena a říká:“Pojď…neboj se“ kouká při tom dolů. Asi mluví k miminku. A opravdu miminko trochu bázlivě, ale celkem v pohodě projde a jdou spolu zadem do kuchyně.

Není to ale lecjaké miminko. Tohle je srnčí. Fakt – nádhernej okatej koloušek jde poslušně za lidskou mámou naprosto bez stressu a klidně. Žasnu a usmívám se. Guláš je dobrej.

Kousek ode mne vykládá mladý blonďatý vodák dvěma dívkám zasvěceně věci, které on prostě ví.

Pulec je sice mládě…ale z ryby. Koukám na něj, jestli je to habaďůra, ale ne – říká to naprosto vážně a s převahou, takže pipinky mají další informaci do života.

A hned dostanou další, když jedna z dívek říká, že za barákem pod vodopádem mají živé pstruhy a že si ho můžou objednat.

„Pche“ káže blonďák. „Pstruh mě nezajímá, dám si guláš. Přítel mojí mámy je totiž rybář a letos v Norsku chytil metrvosudemdesát…toho…malamuta“.

Kvapně se balím a odcházím ke kolu, protože cítím, že hranice mé výdrže se limitně blíží nule. „Mlč a švihej pryč, než otevřeš tu nevymáchanou hubu…nic ti do toho není!“.

Cestou zpátky skoro dobrý.

Skoro.

Potkal jsem na podobným místě ty samý dvě krávy a co byste řekli? Správně – neuhnuly.

Když jsem se jim upoceně vyhýbal, ani mne nezaregistrovaly a já jen slyšel vzadu slábnoucí hlas:“…a to je jasný. Eva je sice vysoká, to je pravda, jenže…..“

Příště asi neuhnu.