Zrušené rande

Vytváříme si domněnky. Často jim uvěříme. Pak z nich vyvodíme závěry. Podle těch posuzujeme a jednáme. Smyšlený příběh o tom, jaká to někdy může být škoda.

ONA

Páni! Hořím nedočkavostí jako malý děcko, když vidí hromadu dárků pod rozsvíceným stromečkem. Konečně jsem potkala chlapa svých snů. Známe se měsíc a tři dny a lítám v tom až po uši. Cink! Nová zpráva: TESIM SE NA TEBE BERUSKO.LIBAM TE.PA VECER. Jako ve snách jsem přečkala do konce pracovní doby, hned letěla do centra a koupila si nádherně svůdné prádélko. Dnes nebudou žádné uspěchané polibky a něžnosti při loučení před domem. Čeká nás večeře a pak první společná noc.

Téměř dvě hodiny jsem se koupala, mazala, holila, pilovala, lakovala, česala, fénovala, voněla, malovala... Z přípravy na dokonalej večer mě vyrušil telefon. Probudit touhu dokázalo už jen JEHO jméno na displeji.

,,Promiň, mrzí mě to, ale dneska nemůžu přijít. Kolega má vytopenej byt, beru za něj službu.“

To snad né!! Cítím obrovské zklamání a lítost, je mi do pláče. Přes knedlík v krku nemůžu nic říct, ani nevím co. Takové přípravy, takové těšení, tohle měl být náš večer!!! Copak je důležitější nějakej podělanej vodovod?!! Vždyť jsem úplně směšná, že se tu chystám jako na největší událost v životě. Tohle kdyby věděl, akorát se mi vysměje!

Po pár vteřinách přerušuju Pavlova omluvná slova a snažím se o co nejvíc ležérní tón.

,,To nevadí. Stejně jsem nějaká přešlá, podřimuju tady, ani nevím, jestli bych se vůbec někam vypravila.“

Panebože, co to plácam!

Rozloučili jsme se s přislíbením, že si večer vynahradíme, co nejdřív to půjde.

Převalovala jsem se do rána, koukala do stropu a myslela na Pavla. Skočila jsem do vztahu po hlavě a chtěla do něj dát všechno, brala ho vážněji, než doopravdy je. Budu se držet víc zpátky.

ON

Nemůžu se na nic soustředit a v hlavě mám jenom ji. Ta holka mě úplně okouzlila. Vídáme se pár týdnů, ale neměli jsme pořádně možnost být spolu sami. Bydlí teď přechodně u rodičů a já v minibytě se dvěma kámošema. Je zázrak, že dnes vypadnou oba najednou a ani nemám službu. Je docela honička dát ten chlívek tady do pořádku.

Posílám zprávu a během pár minut přijde odpověď. UZ ABY BYL VECER¦. Jsem natěšenej, toužim po ní, chci s ní bejt. Jsem do ní úplně zblázněnej. Hlavně, abych něco nezvoral.

Z přípravy na dokonalej večer mě vyrušil telefon. Šéf. Nemůže nikoho sehnat na službu. Do prdele práce! Hned mám jasno, o tomhle se nediskutuje. Být záchranářem beru jako poslání. Milena to pochopí, i když bude moc zklamaná, jako já. Sakra, mě to tak štve!

Její reakce mě překvapila. Můžu bejt rád, že nebrečela nebo tak, ale zase mě dost zaráží, že jí to bylo jedno. Naštěstí jsem jí rovnou nepřiznal, jak je mi to líto a jak jsem z toho moc smutnej. To kdyby věděla, akorát se mi vysměje!

Slíbili jsme si, že si večer vynahradíme, co nejdřív to půjde.

Do rána jsem řídil sanitku, ošetřoval pacienty a myslel na Milenu. Zřejmě jsem ve vztahu viděl víc, než v něm doopravdy je. Budu se držet víc zpátky.

***

Kvůli nesprávné domněnce se ten večer ani jeden nedozvěděl, jak na něm tomu druhému doopravdy záleží. Přitom by to tak rádi slyšeli. A kdyby to slyšeli, nemuseli by se držet zpátky. No není to škoda?