Být aspoň chvíli mouchou...

...a nepozorovaně se dívat a poslouchat. Na strkání nosu (nebo sosáčku) do cizích věcí se dá šeredně doplatit.

Jarda Zvědálek, na rozdíl od své choti, čest svému příjmení rozhodně nedělal. Rád si hleděl svého. Ale Maruš Zvědálková si nemohla pomoci. Už zase běhala od okna k oknu ve snaze vypátrat, co se to u sousedů v posledních dnech děje, nešťastná, že přes jejich novou zděnou hradbu vidí akorát tak vršky hlav. Jarda jí domlouval, ať se stará o sebe, vědom si dobře toho, jak je napomínání marné. Nenechávala ji v klidu neznámá auta, která přijížděla a odjížděla, kdo ví proč.

„Ty, Jarouši, slyšela jsem, že už se dá sehnat i muší transpreparát, je to možný?“

„Jo, vím o tom, ale snad bys… Že by ti to stálo za to!“

Dobře si pamatoval, jak byla Maruš poblázněná, když se před lety objevily na trhu první transpreparáty. Zpočátku se jednalo o pár typů, ale chtěla je vyzkoušet všechny. Vůbec se toho nebála. Podle příbalového letáku si z dodaných ingrediencí, barevného prášku a čehosi mazlavého v tubičce, připravila hustý, bublající roztok a bez váhání ho vypila. Jarda zavřel oči hrůzou, co se stane, a když je po chvíli zase otevřel, kolem nohou se mu motala mourovatá kočka. Než se nadál, vyskočila na okno, z okna ven a šup na nejbližší strom, šplhala až vysoko do koruny.

„Maruš, dej pozor, ať nespadneš!“ volal za ní dočista vykolejený.

Když po necelé půlhodince seděla vedle něho na gauči místo předoucí mourinky zase kočka dvounohá, stejná jako před tím, oddechl si. Nadšení své ženy pro podobné zážitky nesdílel, ovšem rád jí dělal radost, proto jí daroval v brzké době jiný druh transpreparátu, snad zaječí nebo králičí, to už mu z paměti vypadlo, a pod stromeček dokonce opičí. Pokud věděl, vyzkoušela jich následně ještě několik. Prasečí ji nadchl ze všeho nejméně, cítila se prý hrozně tlustá a neforemná a tento nelibý pocit přetrvával minimálně další dva týdny.

Jednou jedinkrát se nechal zlákat a svolil, že to také vyzkouší. Když se rozběhl coby strakatý, radostně štěkající oříšek přes zahradu a dál za humna, zmocnila se ho euforie ze svobodného pohybu a už už přicházel této zálibě na chuť, když se proti němu vyřítil rozlícený vlčák a Jarda mohl děkovat Bohu, že doba účinnosti pominula, zmatené psisko mu očichalo lidské nohy a znuděně zmizelo mezi chatkami. Aby toho nebylo málo, v následujících dnech neustále popotahoval nosem a častokrát sám sebe přistihl s vyplazeným jazykem, což bylo trapné, jak každý pochopí, musel se hlídat, než obtíže vymizely docela. Zařekl se, že už nikdy více!

Zdálo se, že se i manželka nabažila, i když čas od času, svátečně, si nejoblíbenější kočičí transformaci dopřála. Vylepšené preparáty, které stály majlant, vydržely už téměř hodinu a umožnily jí vyblbnout se dosytosti v korunách stromů a zbyl i čas slastně příst u krbu nebo Jardovi na klíně. A teď moucha! Dobře věděl, že přišla na trh, ale cena ho omráčila. Samozřejmě – unikátní novinka, úplně první transformace mimo třídu savců, holt něco stojí.

Maruš uměla na Jardu udělat oči, od chvíle, co si zkusila být srnkou, šlo jí to dokonce mnohem líp, a co on by pro ni neudělal. Dotykem aktivoval obrazovku CDK (centrální domácí komputer) a během pár sekund jí ten muší zázrak pořídil. Skákat po stromech, na to by ji užilo, ale těmhle elektronickým operacím nikdy moc nehověla.

Netrvalo snad ani hodinu a ozval se známý ohlašovací tón. Ve stejné chvíli, kdy Jarda chvatně otvíral velké kuchyňské okno, modrožlutý dron se znakem trumpetky už dosedal na nedávno zbudovanou doručovací rampu. Natáhl pravou ruku, na jejímž prsteníku nosil UCHP (univerzální chytrý prsten), co nejblíže k platebnímu rozhraní. Rázem byl lehčí o několik tisíc Earthonů, nad čímž se mu protočily panenky, dron mu umělým hlasem poděkoval, zahrál pisklavou melodii a kryt úložného prostoru se konečně otevřel.

Maruš byla radostí bez sebe a mužíčka chválila do nebes.

„Myslím, že tohle opravdu nechci vidět,“ bručel si pod vousy a šel se natáhnout na gauč, aby si krátce zdříml, než žena přiletí z výzvěd.

Ta už hltavě pila roztok a třepala hrnečkem, aby ani kapka nepřišla nazmar. Vzápětí se dostavilo známé brnění, vůbec ne bolestivé, nanejvýš mírně nepříjemné, jako by ji lechtalo tisíce mravenců po celém těle, a za pár vteřin nad stolem poletovala moucha. Nejdříve opatrně, popoletět, sednout, zase popoletět, tentokrát výš, a šlo to. Páni! Času nebylo nazbyt, honem k sousedům.

První komplikace na sebe nenechala dlouho čekat. Okna ubedněná, copak nevětrají, sakra, tak pěkné počasí, bzzzz!! Jedno menší, vedoucí do dvora, zdálo se otevřené, zamířila k němu, zuřivě mávajíc křidélky, aby konečně viděla a slyšela, oč tu běží. Jenže si dala pořádnou ťafku o síť, spadla na parapet a s nožkama nahoru se zoufale točila, než se jí podařilo zase vzlétnout. Přece její výprava neskončí tím, že se ani nedostane do baráku! Trpělivost, holka, a rozvahu, bzzz. Kroužila kolem, hledala, a to by bylo, aby něco nenašla, opravdu, horní růžek sítě byl nepatrně odchlípnutý, ale dost na to, aby se procpala dovnitř.

Ocitla se v kuchyni a táhlo ji to rovnou k jídlu na sporáku, skoro se to nedalo ovládnout, aspoň na okamžik spočinula na voňavé pečínce, ale zvědavost ji poháněla dál, odolala koupeli v knedlíčkové polévce, byť byla lákavá, a prolétla do druhé místnosti. Tak tady to je! Copak to tu máte, panáčkové? Sousedka Lopatková s funěním rovnala krabice, větší, menší i docela malinké, do úhledných komínků, z každé přečetla jakési číslo, papíry na stole zašustily, jak v nich Lopatka listoval, něco zapisoval či odškrtával, než zavelel: „Dál.“

Maruš poletovala sem tam, kroužila nad lejstry a dosedala na ně, lačná odhalit, co je v nich psáno, zvědavostí bzučela jako o život a ve své horlivosti dvakrát třikrát narazila Lopatkovi do hlavy.

„Krucinál, kde se tu vzala ta otravná moucha?!“ zaklel, popadl štos papírů… a PLESK!!!