Návštěva kavárny v jednom nejmenovaném městě

Vchod je nenápadný, spíše omšelý a ne v buhvíjak hezké ulici. Otevřel jsem prosklené dveře a narazil do těžkého závěsu, který chránil před neurvalým vpádem chladného a vlhkého vzduchu do místnosti. Přechod ze syrého podzimního večera do vyhřátého prostředí byl tak náhlý, že jsem v první chvíli vůbec nic neviděl. Sundal jsem si zcela zamlžené brýle a rozhlédl se kolem sebe. Kavárna měla tvar protaženého klínu. Kdysi tu prý švec opravoval boty. Podlaha zůstala asi v původní podobě, nábytek „taková ta všehochuť“: staré piáno, směsice různorodých stolků, židlí a křesílek, obrazy na stěnách, kamna klubky, do kterých majitel právě dosypával uhlí. 

Dýchalo to tu pohodou a spokojeností, vlastně jako na návštěvě u dobrých přátel. Při bližším pohledu bylo jasné, že právě ona různorodost nábytku umožňuje návštěvníkům najít si nejvhodnější typ posezení. Přivítala nás usměvavá spolumajitelka, kerá se s námi neváhala dát do řeči. Ano, podnik vedou manželé, vzdělaní lidé, kteří přiváží produkty z jistého francouzského kraje, k němuž mají osobní vazby. Oni vdechli duši bývalé skororuině v době, kdy kdekdo od podnikání v tomto oboru utíká.

Přímo naproti stísněnému baru vedly úzké a příkré dřevěné schody do mezaninu, kam jsme já a moje žena vystoupali. Skupinka mladých lidí seděla u nízkého stolku a tiše se bavila, ještě dva schůdky a našli jsme si místečko s výhledem do spodních prostor kavárny. Oblouk, kterým jsme shlíželi na hosty pod námi, by mohl být námětem pro lunetu nějakého secesního malíře. Sedli jsem si do pohodlných, vesele vrzajících křesílek a okamžitě získali pocit, že jsme o několik století zpět: někde, kde se nám to líbí, kde to voní zabydleností, dobrým francouzským sýrem, kávou a vínem, kde teplo z kamen stoupá vzhůru a kde nás obklopují atributy čehosi známého, již někde viděného. Dokonce jsme si představovali, že takhle nějak vypadaly kavárny, do kterých chodil Vincent van Gogh nebo Toulouse Lautrec, protože i v jejich obrazech se často objevovaly podlahy z prken se širokými mezerami a na nich odřené nečalouněné židle u hranatých stolků.

Z hloučku mladých vystoupila hezká subtilní dívčina s kaštanovými vlasy v červeném, slušivě padnoucím svetýrku a začala recitovat své básně. Měla lehce altový hlas, který se nenásilně vkrádal do naší pozornosti a brzy si vynutil respekt i u hostí v dolní části kavárny, kteří se náhle ztišili a přestali se bavit úplně nebo jen šeptem. Dívka vystupovala skromně, ale přitom sebejistě. Občas se dotkla skrání, jakoby si chtěla vzpomenout, jako by hledala slova a pak když je našla, doprovodila je vítězným gestem a pokračovala dál. Bylo to recitování vtipné, milé a chytré. Poslouchal jsem rytmus slok a představoval si v duchu obrazy, které popisovaly. Slečna se rozloučila a přenechala prostor svému kolegovi a spolužákovi ze studijních let, který zahrál na kytaru a zazpíval. Byla to chuťovka na závěr, něco jako domácí sýr vlastní výroby, který se ale mimořádně povedl.

V jednom okamžiku jsem se přistihl, jak se dívám na tu situaci jako na celek, jako bych byl divák, který vidí nejen sebe, ale i herce na jevišti a uvědomil jsem si, že je to celé nějak výjimečné, nějak duchovně nabíjející. Já nikdy neposlouchal chvilky poezie, tedy alespoň ne ty televizní, ty pateticky melodramatické přednesy národních umělců, které jistě byly velmi profesionální, ale tohle bylo něco úplně jiného. Připadal jsem si jako nějaký účastník tajné schůzky nové, mladé a inteligentní generace, která se odmítá ztotožnit s depresí a frustrací této ukřivděné a uhoněné společnosti a která si našla svůj prostor v duchovní rovině. Ti lidé se k sobě chovali velmi mile až zdvořile, mělo to glanc a vtip.

Mě to prostě nadchlo a povzbudilo, říkal jsem si, že ještě není nic ztracené, že dobří lidé žijí. A když budu parafrázovat slova jedné hollywoodské hvězdy: i já doufám, že svět je malý a že se všichni jednou potkáme – v La Kavárně.

P.S. Inspirováno vystoupením básnířky Michaely Keroušové v La Kavárně v Jablonci nad Nisou dne 22. 11. 2012.