Nepříjemná pravda je i to,

že mnoho z nás cítí oprávnění, dokonce přímo povinnost říkat pravdy. Nejlépé své a generální, s velkým p. I v případě, že nás nic skutečně neomezuje nebo neohrožuje, narozdíl od popisovaných situací v článku. Připadáme si omezovaní a ohrožování prostě možností neříct svou pravdu. Můj příspěvek je toho pěkným důkazem.

V běžném životě se snažím statečně reagovat na dotazy - no není to krásný pejsek? - pro mě tlustý, uslintaný a retardovaný - intenzivní snahou najít něco, abych jeho krásu viditelnou asi jen pro páníčka nepopřela - a jak se na vás pěkně dívá.   Její pravda je prostě jiná. Tchyni také neřeknu, když jásá nad kilem "úplně libového bůčku" , že pro ni by bylo nejlepší deset kilo úplně pěkné mrkve. A že to je ! opravdu pravda, byť mé důvody jsou spíše bezpečnostního charakteru, než tím, že vychovávat dospělého člověka nevyžádanými, ještě hůř, opakovanými, radami nepovažuju za správné ani za vhodné.

a ta pravda je nepříjemná

tomu kdo jí má vyslyšet nebo tomu kdo jí má říkat?

to je totiž sakra rozdíl

jejda, tady se zase objevuje Amerika!

zkuste si přečíst knížečku Bohumila Dobrovolného Umění jednati s lidmi, byla vydána asi v roce 1946. Je to sice knížka poněkud zvláštní, ale zdaleka ne tak blbá jako mnohé současné kurzy asertivity a podobné akce.

Nejhorší jsou vztahy na pracovišti

Některé spolupracovnice si myslí, že druzí jsou tam jenom pro ně, a neplatí pro ně interní předpisy. S chlapy takové problémy nebývají. Dneska se mi podařilo na obědě umlčet kolegyni, která běžně leze na nervy. "Nebudeme na tebe čekat hodinu, až dojíš" (řečeno s úsměvem) ji donutilo zmlknout a tlačit do hlavy.

Re: Nejhorší jsou vztahy na pracovišti

jsem na straně té kolegyně

práce vždy počká