Podpora samoživitelkám je podpora lehkomyslnosti. Posiluje tendence rozvratu společnosti?

Některé opičí tlupy mají drsný zvyk: Po rozpadu vztahu nemá samice moc šancí svá mláďata (a ani sebe) v konkurenci tlupy uživit, a tak musí vstoupit do vztahu nového. Původní mlád´ata to však bohužel nepřežijí. Jak nelidské! ...

Potíž je v tom, že když holčiny vědí, že když se jim manželství rozpadne, stát jim bude sypat sociální pomoc, nemusejí se příliš zamýšlet nad tím, co bude, když jim jejich idol vezme roha, až s ním budou mít děcko, nebo když vše nebude podle ženiných snů. A když se zamýšlet nemusejí, tak se povětšinou (někdy i radši) nezamýšlejí, a výsledkem je ta rozvodovost, která u nás je, a stoupající počet dětí narozených mimo manželství. Jestli to vadí nebo ne? Domnívám se, že to oslabuje citovou a společenskou vazbu otec – dítě, a to, mám za to, že není dobře. Důsledkem tedy, domnívám se, je nižší kvalita populace.

Samozřejmě, že v situaci, kdy vysoké procento žen žije s dětmi bud´samo nebo ve vztahu s jiným mužem než je otec jejich dětí, není pro ženy takový problém najít jiného relativně stálého partnera, (a toho většina z nich potřebuje, aby hmotně nestrádala, jakkoli to popírají), a zdálo by se, že tedy problém je tím částečně vyřešen. Jenomže to si mohou myslet jen ti, kteří by si mysleli, že není rozdíl mezi vztahem otčím – dítě, otec- dítě, a kteří nevědí, že i muži mají city.

Je to bohužel jen marný povzdech, protože zlo a hloupost plodí zlo a hloupost, a tedy dětí žijících jen s matkou a nebo s matkou a jejím partnerem je stále víc.

A co jiného udělat, než poslat sociální dávky paním, která už děti mají a výdělek i s alimenty jim nemohou vystačit, vždyt´ přece nelze nechat je s dětima bez korun ... Avšak vědomí, že nezůstane bez pomoci, vede žel Bohu někdy i k nepřiměřeným postojům třeba i na úkor otce svých dětí při partnerském konfliktu (o tom, že se nad výběrem partnera z hlediska jistoty udržení trvalého vztahu často tolik nepřemýšlí byla řeč už výše).

A pak? Obrazně řečeno: Zatámco muž musí peníze vydělat v potu tváře a rozhodně si nemůže dovolit s tím, kdo mu platí peníze v zaměstnání nespolupracovat, postavení ženy je – kvůli dětem – samozřejmě úplně jiné: Ona ví, že si dupnout může, protože ty peníze dostane od manžela po dobrém nebo po zlém, protože když se rozejde, dostane je z rozhodnutí soudu nebo od státu.

Že to přeháním? No...

A ti, kteří se na této ženské nezodpovědnosti (protože jen na ženě záleží, jestli s daným mužem – který má zájem s ní obcovat – otěhotní nebo ne) neparticipují, to nakonec platí ze svých daní prostřednictvím sociálních dávek. Tomu říkám kompromis mající říz.

K námitkám, že přece muži mají stejnou zodpovědnost za výběr partnerky jako ženy za výběr partnera, lze odpovědět poměrně rázně: Rozhodně je snazší otěhotnět s kýmkoli a pak si jít pro sociální dávky než sehnat volnou kloudnou potenciální matku. A to zejména v zemi, odkud je pro mladé ženy tak snadné odejít vdát se do bohatších států, a splynout i díky barvě pleti, čili kde existuje značný deficit žen. A i to nakonec nahrává rozvodovosti: Nedostatek žen vede k jejich přílišnému seběvědomí v partnerských konfliktech.