Zablokovaný mozek tupců a další souvislosti

Nedávno jsem zde psal blog o jevu block off, tedy o situaci, kdy člověk komunikující s vámi má natolik rozdílné myšlení, že se mu při vašich logických argumentech zablokuje myšlení a vypne mozek. Je jako zatuhlý počítač – avšak na rozdíl od něj nejde resetovat.

Při uvádění příkladů jsem zapomněl na jeden velmi důležitý a známý – tak teď to napravuji. Souvislost s naší současnou veřejnou a politickou situací je mnohem větší, než si možná myslíte.

Jde o film Sedm statečných, který doufám každý dobře zná. The Magnificent Seven, mj. výborný na procvičení angličtiny. Možná nebudu ty scény z něj citovat úplně přesně (za což se předem omlouvám), ale princip určitě.

Chudí mexičtí rolníci, devastovaní, utlačovaní, vykořisťovaní desperádem Calverou, se rozhodnou bránit. Najdou Chrise (Yul Brynner), evidentně špičkového experta a mistra ve svém střeleckém oboru. Mistr má svou mistrovskou cenu za práci. Ale oni mu nabídnou pár druhořadých šperků: „To je všechno, co máme.“

S delegací rolníků a Chrisem je ve srubu ještě i další pistolník. Ten se pohrdavě zasměje takové nabídce – možná desetinásobně, stonásobně nižší než jsou běžné ceny pistolníka Chrise. S pohrdavým úšklebkem chce rolníky vyhodit. Ale Chris se zamyslí: „Za moji práci mi už nabízeli hodně, hodně peněz. Ale ještě nikdy mi nikdo nenabídl všechno.“

A ke dvěma najatým pistolníkům se postupně přidávají další. A zejména ten elegán v rukavičkách (jméno si nevybavím – ale víte, o koho jde) nevěří, že za tou službou není nějaký háček.  Rolníci podle elegána musí mít někde schováno zlato. Chris to podle něj určitě ví, jen mu to nechce říct. „Nebalamuť mne, Chrisi, přece bys nešel nasazovat život za těch pár cetek…“. Elegán má tedy block off.

Odbočím: Chtěl bych podotknout, že klasická psychologie už mnoho let zná komunikační problém zvaný „selektivní ignorování“, zná princip „vynechání a dotvoření“ – tj. člověk není stroj a v komunikaci často pragmaticky slyší, co chce slyšet (i když jste to neřekli), a neslyší, co nechce slyšet (i když jste to jasně řekli). Jenomže, tyto klasické principy nejsou tak silné jako block off. Klasické „vynechání a dotvoření“ třeba toho komunikujícího přejde, až se změní situace, až mu totéž vysvětlí někdo jiný, až se uklidní… Jev „block off“ je silnější. Je absolutní, celoživotní.

A měl jej právě pistolník-elegán. Když byl v závěrečném útoku sedmi proti přesile smrtelně raněn, z posledních sil chtěl na Chrisovi vyzvědět, že „to přece nemůže být pravda, že bojovali za pár cetek – a že mu to Chris jako umírajícímu může prozradit, protože teď už tím nic netratí“. Chris viděl, že proti jevu block off nic nezmůže: „Ano, je tu všude kolem zlato. Tuny zlata…“ Elegán se usmál, jeho vidění světa nebylo narušeno – a s touto milosrdnou lží v uších vydechl naposledy.

A jak to souvisí s aktuální současností?

V naší zemičce skrytě pracuje mnoho takových Chrisů, kteří pro obyvatelstvo zbídačelé totalitou (morálně ještě stále, ba stále více), pracují za zlomek hodnoty, kterou by obdrželi v tradičním vyspělém tržním a právním státě.

Který že to byl špičkový pražský lékař-chirurg, který v rozhovoru pro noviny řekl zhruba toto: „V náročné několikahodinové operaci zachraňuji život člověka. Podle našich tabulek zdravotních pojišťoven je moje práce ohodnocena částkou 240 korun.  Přičemž výkon je to stejný a stejně kvalitní, který by můj americký kolega neudělal za méně než desetitisíce dolarů; za méně to prostě odmítne, i kdyby pacient měl zemřít. Pak se umyju, převléknu, a unavený jedu domů taxíkem, jehož řidič si vydělá trojnásobek toho co já…“

Pozor – není řeč o běžném lékaři, ale o špičkovém, jednom z tisíce…

Skoro denně se na tomto blogu píše o lidch, kteří by si vzhledem ke svým schopnostem a užitku nezasloužili více platu než dvacet tisíc měsíčně – ale fintami získávají desítky milionů. Tento fakt má i svou neoddělitelnou druhou stranu. Musí tedy v naší zemi existovat řada lidí, kteří by si zasloužili desítky milionů, avšak dělají řádně a bez fint za dvacet tisíc měsíčně.

Budeme se jim ušklíbat, jak jsou naivní? Dostaneme také block off a budeme si myslet, že za jejich zdánlivým altruismem přece někde musí být ty tuny zlata?

No jo, ale těchto pár tisícovek nebo desetitisíců „poctivých bláznů“ bez vidiny tun zlata je asi to jediné, co naší zemi ještě jakž takž drží při fungování. Hrůza pomyslet, co by  nastalo za apokalypsu, kdyby se tito „naivkové“ začali najednou chovat pragmaticky.

Tak se jim nedivme, nepodezírejme je, važme si jich. Vyhledávejme je, pišme o nich v dobrém. Pomáhejme jim, když něco chtějí. Překonejme při setkání s nimi nutkání mít block off, i když to svádí…