Větší pokuty za dopravní přestupky nás neukázní, ale rozzuří

Ministr dopravy Dan Ťok navrhuje několikanásobné zvýšení pokut za dopravní přestupky. Na ty, kdo porušují zákon a ohrožují nevinné lidi, musí být přísnost. Má to ale některá „ale“.

Zdrojů té zprávy je více – například zde. Přísnost má ovšem naději plnit svou funkci jen tam, kde je s ní spojená spravedlivá důslednost. Tj. tam, kde je potrestán opravdu každý, kdo se proviní. Vím, že reálně to v takové absolutní míře není dosažitelné, ale nepotrestané výjimky  by neměly být častější než „politováníhodná nedopatření v ordinaci doc. Choholouška“. Tedy „... maximálně... ale opravdu maximálně... třikrát za deset let“, a to souhrnně v celém státě. S důsledným finančním postihem konkrétních pracovníků těch složek státního aparátu, které mají stíhání na starost a kterým nějaký viník unikl bez trestu.

O přísnosti, která je uplatňována bez spravedlivé důslednosti, platí: Čím větší je takováto přísnost, tím větší je to nespravedlnost, nezákonnost, zvěrstvo.

Vezměme si dva konkrétní případy:

Malé překročení rychlosti – do 10 km/h: Dříve na místě do 1000,- a ve správním řízení do 2500,-. Nový návrh: na místě do 1500,-, ve správním řízení do 5000,-.

Vjezd na přejezd na červenou – tam je zvýšení drastičtější. Ve správním řízení se horní limit zpětinásobuje – z pěti na pětadvacet tisíc korun.

(Malá poznámka – a to už se zvyšují pokuty dříve drasticky zvýšené. Vzpomínám si – a nepřipadá mi to zase až tak dávno – že jsem platil za zastavení v zákazu pokutu 20 (= dvacet) korun.)

Opravdu si náš ctěný stát od navrhovaných drastických pokut slibuje větší uvědomělou kázeň řidičů?

V normálních běžných lidech je většinou princip spravedlnosti většinou zakořeněn velmi hluboko; a projevuje se  vědomým nebo podvědomým nevysloveným ctěním a respektováním těchto dvou principů:

1. Nezákonný čin (od přestupku po zločin) nevznikne až tím, že je někdo přistižen, ale tím, že se prostě stane.
2. Lidé jsou si rovni.

No a když dáme tyto dva principy dohromady, vznikne jednoznačný závěr, jednoznačná němá nebo i hlasitá výčitka občana vůči státu: Když se někdo někde provinil proti něčemu a nebyl potrestán, jak může stát trestat mne, provinivšího se jinde proti něčemu jinému?

A když je frekvence těch nepotrestaných příliš velká oproti chocholouškovskému „třikrát za deset let“, tak se chycený a postižený občan neukázní, ale rozzuří. Rozzuří na nespravedlivého nepřítele jménem stát. A s nepřítelem se nekamarádí; nepříteli se dělají naschvály a nakonec se proti němu důsledně bojuje.

Rozzuřenost občana postihem je tím větší, čím vyšší je pokuta. Představte si: Jedu v koloně, blížím se k železničnímu přejezdu. Začne zvonění a blikání červených světel, ale auto těsně přede mnou ještě přes koleje přejelo. Vjelo na ně dvě, tři vteřiny po začátku blikání červené – a snad každý řidič ví, že blikání je nastaveno nejméně deset, spíše však nejméně dvacet sekund před spuštěním závor. Takže ten přede mnou projede parádně a naprosto bezpečně. Já čekám a čekám, on získá docela dost cenných minut náskoku; a třeba je to konkurent, dojede si pro kšeft dříve než já a já ostrouhám. Moje škoda může jít do nedozírných částek.

Mimochodem – v normálně fungujícím tržním kapitalismu jsme konkurenty tak trochu všichni se všemi. Ekonomie času platí univerzálně, zdržení je pro pracovitého jedince vždy nevratným poškozením.

Před přejezdem bych si ovšem počkal vždy milerád; zastavil bych před ním drsně a důsledně na první cinknutí a bliknutí červené. Jen kdybych věděl, že v tomto státě není nikdo, kdo kdykoliv jindy před kterýmkoliv jiným přejezdem nezastaví a projde mu to bez postihu. Nebo mu projde bez postihu telefonování za jízdy apod.

Mám pocit, že státní zaměstnanec se do úzkosti podnikajícího člověka až příliš často nedovede vcítit. Řidiče-úředníka zastaví červená před přejezdem – no bože – dojede do cíle své služební cesty o pět minut později. Za těch pět minut zpoždění mu zaměstnavatel-stát určitě nesebere pětinásobek jeho měsíčního platu. Podnikajícímu člověku se taková veliká ztráta může přihodit leckdy. Zpozdí se, zakázka mu unikne, ale své fixní náklady musí platit stále. A při nedůslednosti státu se mu ještě směje veškerá konkurence, která na státní dopravní příkazy a zákazy kašle. Která si třeba svůj kšeft kliďánko domluví mobilem za jízdy. Tedy – při současné české míře postihu za dopravní přestupky – směje se mu zvysoka a zvesela drtivá většina jeho konkurence.

Před novými opatřeními byl přichycený řidič oproti nepřichycenému postižen nespravedlivě pěti tisíci korunami. Po nových opatřeních se tato nespravedlivost vyšplhá na pětadvacet tisíc korun. Zuřivost náhodně chyceného občana vzroste; jeho touha, vynalézavost a kreativita při obcházení státních zákonných norem vzroste také.

A ti, kdo z moci úřední zavedli a schválili toto selektivně vymáhané zpřísnění, se – nastojte!!! – zase budou divit jako diví. Jak to, že to nepomohlo?

No protože to odporuje základním psychologickým poznatkům o lidském chování. Ba co dím – odporuje to zdravému rozumu.

Já zde píšu už druhou stránku – a zatím to moudrý Winston Churchill shrnul do jediné věty tohoto smyslu: „Přemíra regulací vede k neúctě k právu.“ (Pouze jsem tu větu slyšel od žáků – někdo může najít přesnější zdroj.)

Epilog: Jedu si takhle včera bezpečnou rovnou naprosto přehlednou čtyřproudovkou z Frýdku-Místku do Frýdlantu nad Ostravicí. Kdyby zde všichni jeli 200 km/h, tak na 99.999 procent se nic zlého nestane. Ale je povolená devadesátka. Řídká kolona aut jede něco kolem devadesátky, možná něco malinko přes. Nekazím plynulost kolony; zbytečným přibržďováním (tj. důsledným lpěním na dopravních předpisech) bych totiž mohl zavinit kolizi. Vtom se zezadu poměrně rychle přiblíží policejní octavia „pomáhat a chránit“. Kolona reflexivně zpomaluje na jistou devadesátku, nejspíše však na takových cca 87 km/h.  Policisté k ničemu urgentnímu nespěchají. Nehoukají, neblikají. Ale legální tempo ostatních je jim očividně málo – a tak předjíždějí kolonu aut docela citelným rozdílem rychlosti; odhadují rozdíl nejméně na 10 km/h. Blíží se zúžení vozovky ze dvou souběžných pruhů na jeden. Oprava vozovky. Vpravo jsou typické značky postupně omezující rychlost – nejdříve sedmdesátka, kousek za ní padesátka. Policejní octavia míjí tu sedmdesátku rychlostí nejméně 85 km/h a tu padesátku rychlostí nejméně 65 km/h. Ale pořád to vše působí celkově klidným a naprosto bezpečným dojmem. Takto se přece normálně jezdí.

Nějak se však nemohu zbavit dojmu, že v tom autu policista-spolujezdec toho policistu-řidiče do této chvíle nezastavil ani nepokutoval. A nejspíše ho nebude pokutovat ani v budoucnu podle nových likvidačních sazeb.