V zemi krále Pikoly

V dnešní sváteční den se člověk více než jindy zamýšlí, v jaké že to zemi vlastně dnes žije. A při tom přemítání o celém lesku a bídě dneška mu může pomoci polední film na Nově. Tři veteráni. Chvilku se mi zazdálo, že žijeme v království vladaře Pikoly. Ano, toho z filmu Tři veteráni, který ukrade, co může; který má stejně podraznickou dceru a záludného ministra, zcela morálně zkaženého úplatného celníka, naprosto prospěchářského majitele hotelu…

… a hlavně má ta Pikolova země lidové masy obyvatelstva, které se dají snadno ohlupovat kdejakou mediální kampaní. Cizinec je dnes našinec, zítra už však není našinec… obraty o sto osmdesát stupňů jako korouhvička ve větru… takhle se mává, takhle se bije…

„Proč jste tak chudí?“ ptají se veteráni vedoucích činitelů země v královském paláci. „Máme líné obyvatelstvo,“ dostane se jim pohotové jednoznačné odpovědi…

V tom našem reálném království ČR jsou stejně jako ve filmu v užívání také kradené kouzelné věci. Něco jako bezedný měšec na přebytkový státní rozpočet, harfička coby geniální personalista a klobouk na nekonečnou hojnost věcí. Kdyby ty věci království neukradlo, ale poctivě koupilo a řádně využívalo, kdyby si vůbec jen uvědomilo, co má - mohlo by se přeměnit na nejbohatší království světa.

Ale o těch kouzelných věcech bude řeč později. Teď ještě něco málo o filmu:

Musím jej zařadit do těch několika špičkových – do těch, u nichž má člověk pocit, že mu otevírají celý život a celý svět. V každé scéně filmu je nějaké moudré všelidské poselství. Pomalý, líný, namyšlený a navíc ještě vyděračský úředník (celník), před kterým se musí občan ponižovat a doprošovat, aby konal svou povinnost (zvedl závoru). Pomíjivost válečných metálů a vyznamenání, na které se snadno zapomíná a za které si člověk nekoupí ani tři polívky a tři chleby, když ve vánici zachránil holý život. Emoční typologie lidí od tygra („nabrnkneme si armádu“) přes středového kocoura („půjdeme na ryby“) po flegmatického medvěda („pět let se budeme válet – a pak se uvidí…“). Žádné tři postavy z tisíců filmů a knížek, co jsem viděl a přečetl, mi nesedí lépe jako příklady do kurzů emočního managementu a time managmentu jako Pankrác, Servác a Bimbác. Poskytovatel služeb (hoteliér Sup – Ladislav Gerendáš), kterému jde jen a jen o peníze za každou cenu tak mocně, že před tímtéž člověkem se jednoho dne k zemi klaní a druhý den na něj volá ozbrojence, aby jej snad i zabili. No – není to věrný obraz leckterých našich poskytovatelů služeb?

Zkrátka – moc, moc dobře to vystihl pan Werich, podle jehož pohádky se psal scénář. Moc hezky ten Werichův námět dotáhli Zdeněk Svěrák s Oldřichem Lipským. A půvabnou moudrou korunu všemu nasadily tóny Jaroslava Uhlíře (Není nutno, není nutno…). Vzpomínám si, jak těsně před premiérou filmu (1984) měli pánové Šíp s Uhlířem svůj pravidelný televizní pořad Hitšaráda a jak (jindy zdrženlivý) Jarda Uhlíř už nemohl zadržet svou natěšenost a radost nad tím, jak se mu písnička povedla; neodolal, sedl v Hitšarádě ke klavíru a dnes známé tóny zazněly v tomto pořadu v předpremiéře…

Jednu záhadičku jsem však dosud u filmu nerozluštil, i když jsem jej vždy sledoval maximálně soustředěně; tedy – s nadšenou špičkovou pozorností, podle všech zásad racionálního čtení a vnímání informací: Proč tehdejší herecké hvězdy první velikosti, Miloš Kopecký a Lubomír Lipský, hráli vedlejší role skřítků? Dokonce tak vedlejší, že nikdy jim nebylo vidět zblízka do tváře a divák musel žasnout jen podle typického zabarvení hlasu těch skřítků („… no snad to není Milda?…“). Že by velikost Werichova působila tak mocně, že i štěk je pro hvězdu přijatelný, jen když je film podle jeho námětu?

Kradené dary

A teď ty kradené dary v našem současném království jménem ČR. Jmenují se kurzy soft skills, tedy různých dovedností komunikačních, prezentačních, obchodních, studijních; time managementu, efektivní angličtiny, rozvoje osobnosti apod. Česká vzdělávací scéna dospělých se ani neobtěžovala zabývat se tím, že tento typ vzdělávací služby, tento obor  (obor „techniky duševní práce“, který všechny ty soft skills obsahuje) je pro naše území duševním vlastnictvím jednoho člověka, který si to vše vypiplal od narození jako své dítě - a vyvolal masovou poptávku. Byznys s těmito kurzy běží u nás v objemu odhadem kolem dvaceti miliard korun ročně; kdekdo se bez nejmenších skrupulí může k němu připojit, jako by obor a služba nebyly ničí, jako by byly všech stejně jako vzduch. Připomíná mi to padesátá léta, kolektivizaci vesnice. Na té vesnici byl jeden sedlák, kterému díky staletému pracovitému hospodaření a zvelebování poctivě získal v té vsi všechnu ornou půdu a vzkvétající hospodářství – a ostatní, mnohem méně snaživí, byli bezzemci. A přišlo období po roce 1989, tedy přišla ta obdoba padesátých let – a najednou se všichni ti bezzemci dohodli, že půda je všech. Že každý si z ní může urvat takový kus, jaký se mu zlíbí.

Jenže – je tady háček. Ta služba a ten obor, který si v naší zemi vypiplal jeden člověk, předběhla konkurenční obory a služby z nejvyspělejší ciziny o celou generaci, tak jako ve svém užitku moderní počítače předběhly dřívější mechanické psací stroje. Stalo se tak díky multimetodám, které prudce mění dnešní svět, do jejich objevení zvyklý řešit problémy a výzvy člověka postaru a neefektivně – tedy metodami.

Cizina samozřejmě nespí. Jeden smutný příklad: Zhruba čtvrt století po českém objevu multimetody „psychická teorie relativity“ ji prakticky ve stejné podobě nezávisle objevil jeden ctihodný americký profesor z MIT (jedna z nejprestižnějších amerických univerzit). A teď už je jen na spadnutí, kdy za ni ten americký profesor dostane Nobelovu cenu, kdy se tato multimetoda rozšíří v knihách a kurzech po celém světě, kdy bude vydělávat Spojeným státům očekávatelných cca půl miliardy dolarů ročně… coby „premiérová žhavá novinka z Ameriky“, pochopitelně…

Naše „země krále Pikoly“ promarnila dvacet pět let, kdy jediná mediální zmínka o důležitém multimetodickém objevu byla v deníku Blesk v srpnu 1997.  Kdejaká zlatá olympijská medaile českého sportovce měla větší publicitu a větší komerční využití než psychická teorie relativity, jedna z mnoha v Česku objevených multimetod.

A tak je otázka, zda se i další vývoj naší země bude podobat konci filmu o Třech veteránech. Vrátí příslušné oficiální státní instituce ty ukradené dary? Bude mít jejich právoplatný majitel ještě po tom všem chuť a energii využít je k přeměně Česka na druhé Švýcarsko? Anebo je raději zničí, ať neslouží nikomu, a půjde si zchudlý zazpívat pěknou optimistickou písničku?

Na závěr blogu: Že je zde moc těžkých jinotajů? Tak pátrejte po objasnění – jistě to stojí za to.