Společnost se mafianizuje II. Zásady diskuse aneb Na svini svinsky

Děkuji všem diskutujícím pod mým úvodním blogem na této website. Pokusím se zde hned odpovědět na ty dotazy, které mi připadaly nejčastější a které asi nejvíce lidí trápí či zajímají. Poté se podíváme spolu na sedm pravidel slušné diskuse. Budou to jakési opaky triků – tedy bude to o tom, jak se správně v normální společnosti diskutovat má. Má – ale zhusta nedělá. Proto přece o nich píšu – abyste se mohli těm, kdo to nedělají, lépe bránit.

První častý postesk se týká toho, jak argumentovat, když je ten druhý silnější. Když je to třeba váš šéf, který by vás za to, že jste se dovedli bránit jeho manipulacím, ve své zlosti a v uražené ješitnosti za pravdu vyhodil.            

Nuže – podle mého stoprocentního přesvědčení zde žádné rétorické zázraky neexistují. Má-li protivník na své straně skutečně, reálně všechny výhody, nezbývá než přijmout prohru.

Jinak platí: Čím je náš protivník mocnější, čím více nás má v hrsti, tím více jsme hadrem na jeho holi. Když nás šéf slušně platí, když široko daleko bychom nezavadili o srovnatelně dobrou práci, když pět dalších zájemců dychtivě čeká u brány firmy na naše místo, až se uvolní, ochotných lézt našemu šéfovi neskutečně do zadku či nechat se jím ždímat... když je na našem příjmu z dané práce závislá rodina, děti...           

 ...pak nejspíše odsouhlasíme šéfovi, že kolečko je hranaté a čtvereček je kulatý. A uznáme svou „hroznou naivitu a chybu“, když jsme tvrdili, že kolečko je kulaté...            

Ale všeho jen do jisté míry. Dovedu si představit i situace, kdy pravý muž raději zemře, než by takto ustoupil (Jan Hus v Kostnici – inu, děti neměl...)            

A nyní hlavu vzhůru. Zdánlivě beznadějné komunikační situace proti silným se dají zvládnout (remízou, ba i vítězstvím), když si předem sednete, dáte si schůzku se sebou samými, se svými myšlenkami – a přemítáte, zdali přece jen nějakou zbraň na toho „všemocného“ soupeře nemáte. Zdali jej nemůžete za jeho triky, lži, podrazy třeba zostudit v médiích. Nebo mu jeho výhru natolik doprovodně znepříjemnit, že si to příště rozmyslí.            

Vydumáte to – a uděláte to!            

„Jak ubohé!“ bude pohoršeně volat darebák. „Ale jak účinné!“ odpovíte vy – jako v tom filmu o Adéle – jen s vyměněnými rolemi dobra a zla. I ďábelsky zachechtat se smíte.            

Vzpomněl jsem si teď – aspoň moji žáci Nováci mi to vyprávěli – na jednu známou českou herečku, která zjistila, že jí její neméně slavný manžel zrovna zahnul. A věděla i, se kterou. Neječela, nehroutila se. Ale šla – a v autě zaparkovaném před budovou Novy své sokyni vlastnoručně vypustila všechny čtyři pneumatiky!  Představoval jsem si tu herečku, jak typicky mhouří oči a mumlá si při tom: „Počkej, ty mrcho jedna...“            

 To jsou scény až hrabalovské – a srdce při nich plesá, jak se dokáže poškozený elegantně a vtipně bránit. Vypuštění pneumatik je svým způsobem také komunikace – i když velice mimoslovní.          

 Všelék není, skvělé léky však někdy ano            

Kdyby existoval rétorický protitrik naprosto spolehlivý – tak nejsou války. To by do ohniska napětí přilétl ten ten nejlepší rétor světa, vyslovil by tu kouzelnou větu či souvětí  – a soupeři by sklonili zbraně...            

 Z historie jsou však známy případy, kdy se podařilo téměř nemožné. Vynikající rétor Henry Kissinger, ve svém funkčním období ministra zahraničních věcí USA, dokázal (tuším kolem roku 1974) přivést k podpisu mírové dohody Izraelce a Araby – za Izrael M. Begina, za Egypt A. Sadata.            

Jistě, ta dohoda nevydržela věčně. A na Sadata pak spáchali atentát za to, že pro „semitské psy“ si dovolil chtít něco jiného než smrt...           

Ale přesto... je velmi poučné, jak to dokázal.            

 Marcus Tulius Cicero sem tam dokázal v římském senátu obhájit nevinného člověka před mnoha a mnoha negativně a agresivně naladěnými senátory. Co svět světem stojí, bývají nejvyšší zákonodárné sbory mocných (i méně mocných) států plné „machrů až na půdu“, kteří se přece nemýlí. (Čest výjimkám.)            

Cicero dokázal to, co bychom dnes, moderní terminologií komunikace, nazvali „využitím psychovzorce opozice podvědomí“. 

Dále dokázal uplatnit to, čemu se dnes říká „paměťová asociační listina“; to co člověku umožní vzpomenout si na protiargument a protitrik ne až na schodech s křížkem po funuse, ale hned, pohotově, při rétorické bitvě. To, co člověku umožní ve většině slovních soubojů mít poslední slovo. To, co zanechá vašeho soupeře mlčícího, vytlemeného, marně lapajícího po řeči. Vy si v této situaci vychutnáte to ticho, stačí tak 3 sekundy – a pak zakončíte svůj souboj vítěznou větou: „No tak vidíte.“           

Cicero dokazoval to, co se dnes učí v USA kdejaký středoškolák – ale u nás jen naprosté minimum vysokoškoláků. (Zítra mi začíná letní semestr na VŠE – a jsem rád, že to aspoň pár studentů v rámci předmětu rétorika naučím.)   

A nyní tedy                    

                     Zásady správné diskuse 

1. Tvůj oponent není nepřítelem, ale partnerem při hledání pravdy 

Moudrá zásada. Říká, že na člověku máme zprvu hledat raději to pozitivní. Postavit se vůči druhému předem do jiné než přátelské pozice má jeden jistý důsledek: Druhý se vůči nám zatvrdí, i kdyby předtím ještě váhal, i kdyby vnitřně naši pravdu a svůj omyl už jasně viděl. A naopak - na přátelského partnera se těžko řve. Účast v dialogu vyžaduje trojí úctu - k pravdě, ke druhému, k sobě. Respektujme i pořadí i vyrovnanost této trojice.    

2. Snaž se porozumět druhému 

Neporozumíš-li správně argumentům oponenta, nemůžeš je ani zastávat, ani vyvracet. Od této chvíle daleko snadněji prohlédneme lidi, kteří určitý názor druhého buď vehementně zastávají, anebo stejně intenzívně vyvracejí. Je velmi účinné, zeptat se takových na detaily onoho vášnivě zastávaného nebo vyvraceného tvrzení. Na to, jak mu rozumějí. Nejsou-li schopni přesně odpovědět, jsou důvody jejich zastávání či vyvracení zpravidla skryté, utajené, mimodialogové (hra sobeckých zájmů, fanatizmus apod.). Tedy ještě jednou - ptejme se vehementního zastávače či vehementního odpůrce na podrobnosti. Není-li schopen o nich zasvěceně hovořit, nezbývá, než jej politovat a myslet si o něm své.Tento druhý bod zakončíme velmi silnou zásadou: Přeformuluj svými slovy řeč oponenta, aby bylo jasné, jak jí rozumíš.Postoj toho, kdo se sám snaží rozvést naše myšlenky, můžeme považovat za velmi poctivý. Tento postoj sám o sobě už vylučuje velké množství triků. Například všechny triky spojené s odbíháním od tématu. Naopak porušení tohoto postoje většinou k nějakým trikům vede.    

3. Tvrzení bez věcných důkazů nevydávej  za argument 

Jelikož jde pouze o naše mínění, oponent mu může a nemusí přiznat váhu argumentu. Nemusí a může. Tím, že nemusí, nijak není dotčeno jeho právo třeba stoprocentně nám bez jediného důkazu věřit. Podle suverénních tvrzení, zejména s nádechem jednoznačných hodnocení složitých objektů, jevů a záležitostí, se dobře pozná omezenec a hlupák.

Pouze hlupák suverénně tvrdí – moudrý člověk je plný pochybností. Už přes dva tisíce let to platí – a denně se o tom přesvědčujeme.    

4. Neutíkej od tématu 

Nesnažme se vyhnout nepříjemným otázkám nebo argumentům tím, že svedeme diskusi jinam. Útěk od tématu je podstatou několika řečnických triků. Kdo na dané přiměřené téma začal, má právo, aby se z tohoto tématu neuteklo při prvních příznacích možných nepříjemností pro partnera. Kdo začal neférově, tomu samozřejmě z jeho tématu utéci smíme.

A co je férové a co neférové? Kdo ze sebe udělá tak zpupného hlupáka, že bude suverénně tvrdit, že to vždy rozezná? Já tedy ne!    

5. Nesnižuj osobní důstojnost oponenta 

Mnoho řečnických triků hrubšího ražení právě snižování osobní důstojnosti oponenta zneužívá.Kdekoho láká setřít protivníka. Láká to i nás. Setření a zdeptání (spíše fyzické než psychické) je v člověku hluboko geneticky zakódováno, protože tisíce generací fungovalo jako nejlepší řešení. Svět je jiný a setření druhého je kontraproduktivní. Viz zásada č. 1.   

6. Nezapomeň, že dialog vyžaduje kázeň a nezaměňuj jej s monologem 

Zde se zdůrazňuje potřeba srozumitelnosti a stručnosti. Úctu a ohleduplnost ke druhému vyjádříme zejména tím, že dokážeme šetřit jeho časem. Nevážit si času druhého je větší neslušnost, než nepozdravit. Krást čas druhého, když je pracovní povinností dotyčného tento čas šetřit, je zločin.    

 7. Kritizuj jen do výše své pozice na žebříčku lidí podle hodnoty 

Často si zde vzpomenu na špičkového českého výškaře Jaroslava Bábu. Na jednom vrcholném sportovním mítinku (snad olympiáda Atény 2004 – nechytejte mne za slovo – teď je důležitý princip) byl ve vrcholné formě. Už už se zdálo, že bude mít medaili – ale nakonec, smůla, skončil pátý. Komentátor rozebíral jeho neúspěch ve studiu s jiným atletickým hostem.

Ten host zhruba řekl: „Nyní bude kdekdo chytrý a kdekdo bude Bábu kritizovat, co udělal špatně, bude mít pro něj spoustu „dobrých rad“, co měl udělat jinak... Ale nezapomínejme – Bába je pátý na této planetě. Kdo je čtvrtý nebo lepší na světě ve skoku do výšky, ten ať si jej hodnotí třeba i kriticky. Kdo je ale šestý a níže, ať laskavě drží zobák.“             

Zlatá slova!             

Tímto posílám vzkaz svým eventuálním budoucím suverénním kritickým hodnotitelům v diskusi pod tímto blogem (a vzkaz suverénním kritickým hodnotitelmů každého zdejšího blogera):

 Kdybych já byl někým jiným, nějakým diskutérem – a autorem článku na blogu by byl člověk, který napsal o komunikaci a další duševní práci přes 50 kniha brožur, často bestsellerů, kterých se dohromady jen v naší zemi prodalo přes milion výtisků (což je v případě mé osoby holý ověřitelný fakt, žádný narcismus) – kdybych tedy já byl oním diskutérem a měl na svém kontě méně než čtyřicet napsaných atraktivních knih, tak bych k takovému špičkovému expertu „Davidu Gruberovi“ přistupoval nesmírně uctivě.  A kdybych se přistihl, že jsem svými suverénními tvrzeními zkritizoval takového Davida Grubera, ač jsem nenapsal a nevyprodal knihu žádnou – tak bych se hned poté šel na WC rovnou spláchnout – a už bych z kanalizace do konce života nevylézal :-)            

Věřím, že po této provokaci se jistě nějaký štiplavec najde...           

Spolu si jej pak rozebereme – a budeme se přímo na něm při diskusi učit, jo?...:-)  

 V této souvislosti posílám vzkaz všem vám slušným

 Nehrajte s neférovými lidmi fér. Oni si začali – ať sklidí odvetou aspoň desateronásobek své sprostoty, nabubřelosti, nepodložené suverenity. Pokuta musí být vždy aspoň desateronásobkem toho, oč chtěl šejdíř slušného člověka ošidit. Možná si řeknete – „ten ubožák mi nestojí za to, nejsem jako on“, a zachováte si slušnou důstojnost. Ale máte vždy i plné morální právo být na něj desetkrát hrubší, než byl on.  

Však všichni cítíme, kam nás krátce po listopadu 1989 heslo „nejme jako oni“ dovedlo.     

P.S.:Ne abyste nyní, vy slušní, teď přestali hledat na mně mé skutečné chyby a přestali mi o nich (vychovaně, avšak otevřeně) psát. To byste mi moc nepomohli... :-)