Můžeme se mít šestsetkrát lépe

Tiskem se nedávno mihla zpráva, že někde postavili na křižovatce kruhový objezd za dvanáct hodin.  Detaily teď nechci hledat – kdo je zná, napište v diskusi. Jistě se také velmi ušetřilo na nákladech. Nechápu, proč tak zapadla. Je to přece úžasné, že za půl kalendářního dne či za jedenapůlnásobek jedné běžné pracovní směny se dá zvládnout to, co jinak běžně trvá řadu dlouhých měsíců.

Ta firma, která to za rekordní čas (vlastně – jakýpak rekord – prostě se jen neflákali a vše si profesionálně zorganizovali), by měla mít okamžitě přednost ve všech výběrových řízeních, mělo by se o ní psát palcovými titulky na prvních stranách klíčových médií.

Velká část našich lidí má takovou zajímavou vlastnost. Kolem diamantu jdou nevšímavě. Možná že jej v prachu cesty i nějak letmo zahlédnou, zaregistrují, ale je jim tak nějak líno se pro něj v ten okamžik shýbnout. Popojdou tedy dále, diamant jim zmizí z dohledu – a pak skučí a nadávají, že nejsou diamanty, a že, ach jo, by to bylo tak skvělé a užitečné, kdyby byly…

Kdybych byl  šéfem té stavební firmy, která kruháč za dvanáct hodin zvládla, vystoupil bych v médiích s pravdivým prohlášením ve smyslu „jsme šestsetkrát efektivnější než standardní stavební firma, neurážejte nás pouhým pětisetnásobkem odměn, platů a pětisetnásobkem úcty a preferování oproti našim standardním kolegům v oboru; zasloužíme si přece víc“.

Já bych tomu šéfovi za taková slova zatleskal. Ale kolik lidí by na rozdíl ode mne spíše myslelo, že ten šéf je sebezahleděný chlubílek – a vůbec, proč se vyvyšuje, co vůbec chce, když přece všichni máme stejné žaludky…

Rudou mlhu rovnostářské závisti by měli takoví jeho kritici před očima. Rudou oslepující posttotalitní mlhu, která jim brání vidět skvělou šanci na vlastní prospěch.

No a – samozřejmě – šlendriánští pseudokonkurenti by chtěli toho šéfa samým vztekem asi zavraždit…  Rozumná společnost by totiž po upřímném projevu toho šéfa už stanovila všeobecnou normu na vybudování kruháče maximálně jeden týden – a kdo by to nestihl, ten by zkrachoval.  A jak říká známé úsloví – nejhlasitěji řve pokrytec, když mu odhalíte jeho pokrytí. 

Píšu o případu kruhového objezdu proto, že má obecnější platnost. V mnoha oborech lidské činnosti jdou věci šestsetkrát lépe, když se jeden schopný člověk nebo tým schopných lidí nadchne, vyloučí veškerý šlendrián, korupci, zbytečnosti - a bojují o efektivitu každého myšlenkového či fyzického úkonu svého projektu stejně tak, jako Emil Zátopek bojoval o každý metr maratónské trati v Helsinkách 1952.

Víte vůbec, milí čtenáři, do dostatečných podrobností, že takovéto ohromné zefektivnění je možné i v procesech, které většina lidí považuje jednou provždy za zdlouhavé a mnohaleté? Že existují způsoby, jak se učit, jak studovat desetkrát rychleji, pohodověji a zároveň cíleněji, kvalitněji, než se tomu děje standardně na našich školách či  v kurzech pro dospělé? Zejména u studia angličtiny je to velmi atraktivní. Mnoho lidí by se potřebovalo dostat na kvalitu a úroveň, které se standardně dosahuje za pět, šest let – ale potřebují to vzhledem ke svému vytížení a jiným okolnostem za půl roku. Nadávají, mnohdy i rezignují. A nechají zapadnout občasné drobné zprávičky v médiích, že to jde.

Totéž platí o umění komunikace – zejména v náročných situacích jako konflikt by mnoha lidem spadl kámen ze srdce, kdyby jej uměli zvládat bez zbytečných negativních emocí, bez zbytečného stresu – o tolik efektivněji, jako je efektivnější ta stavba kruhového objezdu za dvanáct hodin místo za osm měsíců.

Lid se může masově naučit rozpoznávat řečnické triky. Kdyby se tak stalo, máme v naší zemi co od chování politiků ráj na zemi. Okamžité masové rozpoznání manipulací a podrazů by ty trikaře okamžitě oddělilo od moci a vlivu, vyvrhlo na okraj společnosti. A podpořilo by ty férové.

A pro omezený okruh jedinců toto originální české know-how funguje spolehlivě v naší zemi už přes 25 let. Na seriózním vědeckém základě.

Avšak bez relevantního zájmu médií, odpovědných pracovníků – a tím i bez zájmu většiny ostatních lidí.

Jakožto šéf té výzkumné firmy na výše uvedené techniky duševní práce nemohu veřejně vystoupit s upřímným popisem pravdivého stavu. Dopadl bych podobně jako ten šéf stavební firmy – a už to ve svém věku po mnoha opakovaných pokusech nemám zapotřebí.

Mohl bych také rozjet ohromnou reklamu; to by se lidé masově chytili za nos, ale ta reklama by ono zboží a služby desetinásobně prodražila. To také nechci.

Emigrovat do zemí, kde obyvatelstvo o svůj blahobyt bojuje chytřeji, to se mi (snad, zatím) také nechce.

Tak co mám udělat? A jak na to jít, jak vám pomoci? Poradíte?