Lysá hora – vítání rána – slunce pod nohama

Přivítat v období letního slunovratu východ slunce na nejvyšší hoře našich Beskyd, to tak nějak patří ke všeobecnému vzdělání každého našince, přinejmenším moravskoslezslého. Podělím se i s fotografiemi o osobní zážitek.

Pokud chce člověk kázat druhým moudrosti coby učitel osobního rozvoje, tedy o povznesení se v životě vzhůru, měl by mít – vedle tisíců jiných dovedností a zkušeností – zvládnutou Sněžku i Praděd aspoň z jedné strany, ale Lysou horu zvládnutou ze všech stran, po všech turistických značkách.

Já jsem před pár dny ze soboty na neděli zvolil málo známou žlutou trasu z Krásné přes Šebestýnu a Malchor. Tedy – po severovýchodním úbočí Giguly (= manželky Giganta).

Šlo mi o toto: Slunce v období slunovratu zapadá jen 16 stupňů pod obzor. A podle zeměpisného know-how do hloubky zapadnutí slunce méně než 18 stupňů není v noci tma, ale jen šero. Takže by mělo být i o půlnoci šero, i za bezměsíčné, samozřejmě však jasné a bezmračné noci.

Vyrazil jsem zdola z nadmořské výšky něco kolem 400 metrů ve dvě hodiny středoevropského letního času. Zeměpisně však bylo o jednu hodinu méně – tedy 1:00, plus patnáct minut na to, že Lysá hora se nachází ne na patnáctém, ale zhruba na osmnáctém a půltém poledníku východní délky. Na hodinkách tedy 2.00, podle polohy hvězd a slunce 1:15. Tento druhý, zeměpisný času budu uvádět nadále u všech fotografií níže.

Ještě upozorňuji, že fotografie jsou ryze amatérské, žádná profi kvalita. Taky jsem je nedělal kvůli nějakému obchodování s nimi nebo kvůli nějaké repre výstavě, ale jen pro svou dokumentaci, že jsem tam tehdy opravdu byl. Omluvte tedy zhoršenou kvalitu, zejména za mizerných světelných podmínek. Míra tmy či světla tam však jde rozeznat dobře.

No – řeknu vám – šero moc nebylo, spíše tma. A v lesním porostu pod korunami stromů tma jako v pytli. Při vystoupení z lesa ovšem světlou čáru severního obzoru brzy vidět bylo.

2:43 zeměpisného času (= 3:27 nah odinkách)

Čelovku jsem zhasnul ve 3:00 zeměpisného času. to už jsem se blížil k vrcholu Malchoru (1218 m). Pak už bylo vidět stále lépe a lépe.

3:00 zeměpisného času (= 3:45 na hodinkách)

3:12 zeměpisného času (= 3:57 na hodinkách)

Na vrcholu byla vlhká mlžná zima. Pár drsňáků spalo kolem ve spacích pytlích venku pod širákem. A sám jsem tam nebyl – severomoravskou povinnost zdravého člověka přišlo toho rána splnit nejméně dvacet lidí.

Seděl jsem na zápraží horské turistické chaty Zátopek, ze západní strany, poněkud ve stínu. Jinde nebylo kam rozumně sednout. Pozoroval jsem šedohnědé dřevěné zábradlí pár metrů před sebou, kdy zezlátne sluncem.

A najednou se to stalo – byl to téměř okamžik, asi dvacet vteřin, kdy se barva dřeva najednou změnila dozlatova.

Opravdu, slunce bylo někde dole, úhlově kousek pode mnou, takže jsem neměl na zemi žádný stín.

4:02 zeměpisného času (= 4:47 na hodinkách)

4:03 zeměpisného času (= 4:48 na hodinkách)

Dole v údolí se válely mlhy, menší hory připomínaly poloostrovy v nějaké mořské zátoce. Slunce nezadržitelně stoupalo, rosa se třpytila a všechno vonělo novou nadějí, kterou přináší nezlomeným lidem ráno každého dne.

4:13 zeměpisného času (= 4:58 na hodinkách)

4:14 zeměpisného času

„Mějte odvahu jako slunce, které za všech okolností každé ráno vyjde,“ četl jsem kdesi. Ta věta se mi už tehdy líbila, a nyní jsem si ji tedy prožil naplno.

4:12 zeměpisného času

4:16 zeměpisného času

4:16 zeměpisného času

4:16 zeměpisného času

5:08 zeměpisného času (= 5:53 na hodinkách)

A mám i další fotky :-)