Ladislav Větvička: Některe baby su všecky stejne

Toto literární dílo není vážná kniha – a ani moje povídání není suchou vážnou recenzí. Ještěže tak! Vážně se tvářících blbostí je kolem nás až až. Následující řádky jsou jen lehkým perem psanou šťavnatostí.

vetvicka.blog.idnes.cz/

Já mám tedy raději nevážně se tvářící texty, které jsou při bližším pohledu mnohde velmi moudré.

Tato kniha, dopsaná v květnu 2017 a vytištěná v červnu (138 stran, bílý papír uvnitř, červená obálka) je plná autorské sebeironie – tak, jak to ostatně známe z Větvových špičkově čtených a špičkově ceněných blogových článků zde na idnesu.

Sebeironie autora je výborná zbraň na namyšlené hlupáky, kteří jsou nachystáni velkopansky suverénně hodnotit vaši práci, když vy jdete s něčím na trh a oni bledě zelení závistí nad vašimi řádky cítí, že něčeho takového by sami ani zdaleka nebyli schopni.

Sebeironie je aplikací multimetody opozice podvědomí.  Používání opozice podvědomí je jednou z komunikačních technik, díky nimž mají Větvovy texty tak vysokou čtenost.

Ladik si pro své vývody bere na pomoc, cituji „německého psychoanalytika židovského původu, profesora Adolfa Heitzmanna z Ostravy, (1913-1946)“. Kromě častých odvolávek na jeho moudra jsou v knize  kresby obličejů jeho osudových žen – postupně Erny, Gertrudy, Hildegard, Irmy, Charlotte, Berty, Lilli, Johanny, Heidemarie, Liny.

Tedy – jmenovitě jeho manželek, milenek, matek (vlastně matky – tu přece máme každý jednu), sester, sousedek a tak.

Krásně vybraná vesměs typicky německy znějící křestní jména těch žen a krásné typické příjmení toho ústředního muže (hajcman je ocelová důlní výztuž, slovo každému Ostravákovi notoricky známé) dávají tušit, že všechno je asi tak reálné jako jako Limonádový Joe nebo Old Shatterhand.

Přemýšlím, jestli Ladik musel při vymýšlení těch deseti ženských německých křestních jmen šňupat v nějakém seznamu; ale asi ne, stačí mít dost známých na blízké Prajské (od slova Prusko – pás území cca 30 x 15 km mezi Ostravou a Opavou, asi třicet vesnic a dvě města – Hlučín, Kravaře), stačí tam soustavně jezdit do hospod a dávat si klobásky a pomalu pečené vepřové koleno a hojně to zapíjet pivem. A toto Ladik všechno dobře umí.

Vymyšlený profesor Heitzmann je výhoda, protože mu můžeme na podporu svých argumentů vložit do úst cokoliv. A když je to „profesor“, tak se mu musí věřit, no ni?

Podobně se to kdysi dělalo s Leninem; aspoň na naší vysoké škole v 70. letech nemohla existovat diplomka bez citátu z Lenina. Takže snaživí studenti vždy hledávali v jeho megaspisech, dokud nenalezli přesně to, co potvrzovalo jejich pravdu a jejich záměr. A vždy našli – Lenin totiž psal o všem a ze všech úhlů pohledu včetně těch naprosto protichůdných. Jen můj geniální vedoucí diplomky se s takovým vyhledáváním nesr.. (tedy – nepáral, nezdržoval). Zamyslel se, vypustil z úst určitou vymyšlenou větu – a tu mi nakázal dát do úvodu mé diplomky. „Takto to Lenin řekl,“ uzavřel skálopevně pan (soudruh) externí docent. Kulil jsem oči – vymýšlet si tehdy Leninův citát z hlavy, to bylo trestnější než dnes nazvat homosexuála buzerantem nebo feministku krávou. Ale – prošlo to.

Takže – Ladik mohutně „cituje“ profesora Heitzmanna. Ale kromě něj má v knize i řadu reálných citátů reálných osobností.  Osobnost = ctižádostivý člověk; ctižádostivý člověk = zpravidla mj. velký svůdník žen; tedy někdo, kdo má řadu zkušeností s absurditami a schizofreniemi ženské psychiky.

Tady bych tipoval, že si Ladik nevymýšlel – ale že pečlivě hledal -  a našel dost citátových pravých perel. Namátkou:

„Neztrácej čas vysvětlováním. Ženy stejně slyší jen to, co chtějí slyšet.“ (Paul Coelho)

„Ženy nás inspirují k velkolepým činům. A pak nám brání v jejich uskutečnění.“ (Napoleon Bonaparte)

„Žena je jediný dáreček, který se sám zabaluje.“ (Jean-Paul Belmondo)

„Když svíčky zhasnou, všechny ženy jsou pěkné.“ (Plutarchos)

„Zásluha o vynález mluvícího stroje nepřísluší mně, ale Bohu, který stvořil ženu. Já jsem pouze vynalezl první mluvící stroj, který lze zastavit.“ (Thomas Alva Edison)

Na ukázku stačí; ty největší citační špeky jsem si schoval -  potěšíte se jimi, až si knížku sami budete číst.

Ládik svým  na první pohled primitivním stylem jde do hloubky anatomie a fyziologie hormonálního vývoje ženy – popisuje, co s ženou dělají hormony estrogen, adrenalin, fenylmetylamin (ten já nazývám „hormon Radima Uzla“ – on jej často uvádí s největší oblibou), oxytocin, endorfin, vazopresin. Ladikovy medicínské endokrinologické vývody jsou zde v podstatě v pořádku, založené na nemalých odborných znalostech. Podání je však krásně srozumitelné.

Pak se také pobavíte nad překladovým slovníkem „co žena říká – co žena opravdu myslí“. Je to výborný dodatečný trénink pro školeného racionálního čtenáře – v jeho dovednosti číst mezi řádky, naslouchat“mezi řádky“. Tento slovník vrcholí dvojicemi frází „co žena uvádí v inzerátu na nalezení chlapa – jaká žena skutečně je“. Nevidět tato varování je pro seznámeníchtivého muže horší než vjet autem na letních gumách do lednového náledí.

Hlavní radost jsem však coby kreativní čtenář měl nad řádky této knížky z toho, co všechno se  mi vybavilo z vlastních kurzových zkušeností na téma komunikace obecně, a někdy i na téma mužsko-ženská komunikace speciálně. Třeba:

1992: V krásném podhůří Jeseníků na rekreační chatě kousek od Bruntálu končil první den kurzu pro starostky a starosty. Minula šestnáctá hodina, vedoucí chaty vstoupil do učebny s tím, že už roztápí saunu. A nebylo nikoho jiného kromě „pana učitele Davida“, aby určil a vyhlásil, kdo kdy do té sauny půjde. To byl oříšek. Nařídím stejné hodiny pro všechny – budu za sprosťáka, nemravu. Nařídím hodiny zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže – bude za ještě horšího suchara, kazícího nadšenou atmosféru z kurzu. Nakonec – heč – jsem to vymyslel tak, že v saunovém podvečerním programu byl prostor i pro intimitu nahých žen i pro mužské pokoukáníčko na intimní ženské křivky.

2003: Kurdějov na jižní Moravě, dvoudenní kurz speciálně na mužsko-ženskou komunikaci: Dlouhé minuty jsem až polopaticky vysvětloval, že mužovo pozvání ženy „na hezkou večeři při svíčkách“ má v každém mužově slově i gestu jeden jediný cíl – aby po večeři jistě došlo na svléknutí a zasunutí. Vše, co se řekne a stane před tím, je z hlediska muže upracovaná dřina, navíc velmi riskantní – s tím, že hrozí zmaření té dřiny ženiným závěrečným „víš, já se na to necítím“. Jedna účastnice – hezká dvacítka – se po celém tom mém vysvětlování bezelstně zeptala: „A proč by si vlastně muž se ženou nemohli takhle udělat hezký večer? Bez vyspání se?“ Čímž myslela všechny ty serepetičky v útulné restauraci a závěr s odchodem každého jinam, do jiné postele. Ta dívka po výroku naléhavě svými pohledy po řadě ostatních mužských účastníků hledala oporu svého přesvědčení, že toto je přece hezký večer pro oba.

Ještě že tu oporu u žádného spolužáka nenašla! Jistě se jí zde naučená zdravá skepse v dalším životě mnohokrát vyplatila.

2004: Teplice, firma Glaverbel: „Chcete říct, že muži vůbec nemají pocity?“ valila na mne bulvy žačka, vědoma si toho, že pocity jsou přece v životě to hlavní. Odpověděl jsem, že muži jistě pocity mají – ale ne zase až tak v různých dobách a různých situacích stále jiné a jiné. Muži mají velmi obdobné pocity a psychické vyladění před menstruaci i po ní – prostě proto, že žádnou nemají.

Vzpomněl jsem si též, jak jsme s žáky mnohokrát probírali tři nejsilnější pilíře ženského komunikačního světa. Znáte je? Jsou to LIDÉ – VZTAHY – POCITY. Seberte ženě možnost mluvit o těchto třech pilířích – a zabijete ji.

Umožníte jí to – a ona celá ožije. Viz nesmrtelná scénka Bohdalové s Menšíkem nazvaná „Tonda má ženskou“. Stačí na tomto videu sledovat čas 00:20 – 00:30 – a je tam vše: lidé (Jiřina, Tonda), vztahy (má ženskou), pocity (no ta je z toho celá pryč, po tolika letech).

A tak Ladik Větvička, když už si s ženskou absurditou neví rady, dává čtenářům mužům pokyny ostravsky upřímné; typu „raději brzo scypněte“.

A – což je podstatné – má už ohlasy i od českých čtenářek z různých zemí světa, které s nadhledem a chutí prořehtaly podstatnou část knížky a zapomínaly jít vařit. Čest takovým ženám, máme je koneckonců nade vše rádi, jak z největší podvědomé hlubiny této knížky jednoznačně vysvítá.

Takže – než uposlechnete Ladikovy rady na brzké scypnutí, přečtěte si jeho knížku! Netuším, jestli bude k dispozici v knihkupectvích, ale zde určitě najdete okénko, kde si o ni můžete napsat.