Ještě k filmům o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi

Nezdolný pohádkový hrdina nebo jakoby reálný bílý lovec s řadou chyb a slabostí? To je otázka při srovnávání série filmů z šedesátých let a série z roku 2016. Co diváka více potěší, uspokojí, naplní zadostiučiněním, nadchne?

Já se docela kloním k blogovému článku krásné češtinářky Veroniky Valíkové zde. V hraných filmech totiž člověk nehledá ani ani tak realitu, jako pocit plnění svých snů.

                Řečeno tak trochu s cimrmanology, lepší je pocit z pohádky „Jak chudák ke štěstí příšel“ než z pohádky „Jak chudák do ještě větší bídy přišel“.

                Drsné a často smutné reality máme všichni dost po většinu svých dní. Před filmovým plátnem nebo před televizní obrazovkou si to prostě chceme kompenzovat.

                Mne mayovky ovlivnily v dětství velice, převelice. První knížku, Vinnetou I, mi dědeček vytáhl ze své knihovny ještě celý rok před tím, než šel v kinech první film Poklad na Stříbrném jezeře. Ten dědečkův výtisk byl z roku 1940 – a podle něj to bylo to nejlepší v jeho docela velké knihovně. Samozřejmě jsem z této knížky měl „čtenářský referát“ – bylo to ve čtvrté třídě. Nikdo to jméno hlavního hrdiny neznal, ani naše učitelka. Opravovala mne: „Davide, neříkej „vinetú“, ale „vinětu“ – tak je to správně.“

                Ve zralém věku, po více než padesáti napsaných a vydaných knihách, jsem uvažoval, jak Karlu Mayovi poděkovat za důležitý mravní apel, který přišel v tom nejcitlivějším mladém věku. Kdybych byl  příznivec trampingu a šikovný řemeslník, tak si někde zbuduji chajdu ve stylu lovce medvědů Baumana, vyrobím si napodobeninu stříbrné pušky a henryovky, rozvěsím po stěnách kožešiny a tomahawky... ale ani jedním z obojího jsem nebyl.

                Nicméně psát jsem se trošku naučil – aspoň více než milion výtisků mých prodaných knih o tom svědčí – a tak jsem Karlu Mayovi poděkoval epigonským románem. Činil jsem tak s úctou, pokorou, velkým rozechvěním a konzultacemi s předními českými mayology.

                Vyšla z toho knížka ve stylu těch klasických hrdinů, představovaných Lexem Barkerem, Pierrem Bricem a dalšími z jejich generace.

                Křest této knihy proběhl přesně v den sedmdesátin velkého Mayova fandy Karla Gotta. Dva z mých kmotrů šli křtít údajně rovnou z oslavy jeho sedmdesátin. Však se podívejte na fotku.

                A ohlasy? Pokud se přihlásíte, tak si něco přečtete zde. Bez přihlašování, přímo na tomto blogu, můžete číst zde. A taktéž na tomto našem blogu, přidat se k více než deseti tisícům dosavadních čtenářů – zde.

                Obálku českého vydání knihy si jistě snadno vygooglujete. Co si ale zatím nevygooglujete, je obálka německé verze. Postupně na ní pracuji; těším se, až někdy přijdu mezi Němce střední a starší generace, mezi ty, kteří třeba ani netuší, že hned za jejich východní hranicí žije malý, desetinový nárůdek, a až ti drsní Němci budou nad řádky mé knihy vzpomínat na své klučičí roky a vytahovat kapesníky. Je to běh na dlouhou trať, ale pracuji na tom.

                Nejjemněji však pochopitelně umím zacházet s jazykem mateřským, tedy jazykem českým. Užijte si tedy aspoň malou ukázku  z úvodu základního vydání:

Witchman

V místě, kde se setkávají hranice amerických států Texas, Oklahoma a Arkansas, tam, kde vyprahlé roviny a polopouště jihu postupně přecházejí do přívětivějších, vlhčích a šťavnatějších prérií, kde už je na každém kroku cítit životodárná vláha mohutného Red Riveru, tam jel směrem na severovýchod ke vzdálenému obzoru osamělý jezdec. Slunce bylo v brzkém odpoledni velmi silné, tak jak je to začátkem podzimu v těchto zeměpisných šířkách obvyklé. A když navíc na vymetené modré obloze nebyl ani mráček a na prérii kromě několika roztroušených polouschlých keřů nikde ani stopy byť po malém lesíku, mohlo se zdát, že cesta bude pro osamělého muže úmorná.

Muž i jeho kůň však působili překvapivě svěžím dojmem. Na vraníkovi bylo na první pohled vidět, že není tuctovým zvířetem, ale naopak jedním z nejušlechtilejších zvířat indiánského chovu. Z jeho chůze i z mírného klusu, k němuž jej jezdec čas od času jemně pobídl, byla cítit elegance a noblesa na každém kroku či skoku. Lesklá hříva mu lehce povlávala, ušlechtilou hlavu držel hrdě vztyčenou a z velkých očí vyzařovala téměř lidská inteligence a moudrost.

Ani jezdec nepřipomínal onu typickou postavičku, kterých se potulovalo po Divokém Západě tou dobou stovky. Jeho indiánský oblek z jemně vydělané tmavožluté bizoní kůže byl bez sebemenší záplaty. Třásně na nohavicích i rukávech nepůsobily vůbec zašle; ba budily dojem, jako by jejich nositel před pár dny vyšel z módního salonu. Klobouk s dostatečně širokou stříškou spolehlivě kryl před paprsky žhavého slunce. Za pasem jezdci vězely dva revolvery, nůž bowiák a několik dalších váčků na věci, které westman při dlouhých cestách mimo civilizaci potřebuje. Nejnápadnější ovšem byly mužovy pušky, zasunuté pevně ve zvláštních třmenech za sedlem. První z nich, těžkou gun, medvědobijku, by lovec drobnější postavy jistě odmítal nosit; manipulace s ní byla jen pro silnějšího střelce. Druhá, o něco lehčí, se vyznačovala zcela neobvyklou kruhovou nábojovou komorou s pětadvaceti otvory pro pětadvacet nábojů. Vpravdě revoluční zbraň v časech, kdy žádná jiná puška nemohla v krátké době za sebou, bez nabíjení, vyslat více střel než dvě. Ano, byl to po celém Západě vyhlášený a proslavený originál puškaře, gunsmitha mistra Benjamina Tylera Henryho ze St. Louis.

Tím jezdcem, směřujícím už třetí den rovnou přímkou na severozápad, jsem byl já. Bývalý greenhorn, zelenáč, jak si mě zvykl nazývat starý dobrý Sam Hawkens, když mě právě od mistra Henryho před lety vytáhl poprvé na divoký Západ coby surveyora, zeměměřiče. Dobrý Sam byl hluboce přesvědčen, že neustálým sekýrováním a podceňováním vycepuje do podoby skvělého westmana, který nezpychne. Nezazlíval jsem to malému lovci, protože mi tímto zvláštním způsobem prokazoval svou přízeň. Ve skutečnost mě měl rád téměř jako vlastního syna a byl by ochoten postavit se svou starobylou puškou Liddy sám třeba stovce indiánů, kdyby mi od nich hrozilo vážné nebezpečí.

Sam si neodvykl nazývat mne greenhornem ani dlouho poté, kdy jsem se stal po celém divokém západě známým pod jménem Shatterhand, Old Shatterhand.

A právě ke zmíněnému puškaři Benjaminu Tyleru Henrymu směřovaly kroky mého koně Hatátitly. Za dva týdny totiž the gunsmith hodlal slavit své požehnané šedesáté narozeniny, a při té příležitosti pořádal malou oslavu pod širým nebem, garden party. Pozvaní k té velké slávě nebyli jen Sam se svými nerozlučnými druhy Dickem Stonem a Willem Parkerem, ale Dlouhý Davy s Tlustým Jemmym a mým kulhavým saským krajanem, bývalým lesním adjunktem na zámku Moritzburg Hobble Frankem. Henrymu však nejvíce záleželo na tom, aby byl přítomen také  Vinnetou - a já.

Jemmyho s Davym jsem neviděl už delší dobu; oba mi zmizeli z očí po napínavém dobrodružství v Yellowstonském parku daleko odtud na severozápad ve Wyomingu. Zachraňovali jsme tam před časem lovce medvědů Baumana ze spárů krvežíznivých Siouxů Ogalallů. Sama a jeho druhy jsem nespatřil ještě déle.  Docela jsem se proto na setkání těšil a občas se přistihl při nutkání popohnat Hatátitlu k rychlejšímu klusu. Vždy jsem se ovšem včas ovládl; do St. Louis ještě zbývalo několik set mil - napříč celým Arkansasem a poté vzhůru proti proudu Mississippi. Kromě překonání Red Riveru u osady Fulton mě později čekalo přebrodění řeky Arkansas nedaleko rychle se rozrůstajícího města Little Rock a dále cesta úrodnou nížinou směrem na Memphis, který už leží na řece Mississippi. Pak už bude stačit sledovat její široký tok proti proudu. Suché polostepi bude na této cestě stále ubývat, nicméně i můj skvělý Hatátitla by se mohl při lehkomyslném popohánění příliš vysílit - a můj odhad nyní zněl na dobrý týden cesty.

Při příliš rychlém tempu by také mohla polevit v těchto krajích nezbytná ostražitost. Člověk nikdy neví, jakou zkrachovalou existenci, skrývající se před zákonem, zde narazí. A tak jsem postupoval vpřed klidně a pravidelně se rozhlížel nejen k severovýchodnímu obzoru, ale i na obě strany.

Najednou se kousek vpravo, východněji od směru, kterým jsem mířil, objevily na obzoru dvě malé tečky. Hmátnul jsem po dalekohledu - a ze dvou teček se vyklubali čtyři jezdci. Na vzdálenost více než jedné míle ode mne vypadal jejich pohyb velmi pomalý, ale dalekohled mi prozradil, že ujíždějí docela slušnou rychlostí. To mohlo mít dva důvody: buď někam velmi spěchají, anebo je někdo pronásleduje. Prvé se v dnešním vedru nezdálo být příliš pravděpodobné. Vsadil jsem tedy na druhou variantu a jal se propátrávat pozorně dalekohledem vzdálenou prérii ve směru, ze kterého čtyři jezdci přijížděli. 

Určitou chvíli jsem nemohl objevit nic, co by mou domněnku potvrzovalo. Už jsem chtěl dalekohled opět zasunout do pouzdra, když asi dvě míle za jezdci jsem uviděl nějaký pohyb. V obydlené krajině by se na takovou dálku nejspíše nedalo rozeznat nic, ale zde to byla jiná. Tam někde v dáli vyskočila jedna tečka, dvě, tři…

U čerta! Asi dvě míle za jezdci se zjevila na obzoru tlupa možná dvaceti dalších jezdců, ženoucích se zcela jistě po jejich stopě. Netrvalo dlouho, a ujistil jsem se, že to jsou indiáni. Ve sklánějícím se slunci se podvakrát za sebou zaleskla špička oštěpu jednoho z nich. Takto se neleskne žádná bělošská puška!

Na tu dálku jsem samozřejmě nemohl rozpoznat...