Enháčko!!!

Nová huť, NHKG, ArcelorMittal, Liberty… To jsou další názvy stejného podniku. V srdcích obyvatel Ostravska však zůstává zapsán jako Enháčko.

Enháčko krachuje, snad se podaří zachránit půlka výroby a zachovat práci pro půlku osazenstva. Ne díky moudré vládě v Praze, ale díky dobré vůli třineckých šéfů. Kraji pod Beskydami, pomoz si sám, nikdo jiný ti nijak podstatně nepomůže…

Já jsem jen jeden človíček z mnoha, ale při příležitosti (částečného) pohřbu Enháčka se mi vybavilo poměrně dost vzpomínek a souvislostí.

Především – pracoval jsem tam. Na studentské letní brigádě v 70. letech. Závod rourovna, provoz nátrubkárna. Měsíc jsem byl regulérním soustružníkem.

Upnout do sklíčidla surový nátrubek, zafixovat, přesně přiblížit řezací nůž a spustit rotaci. Z hnědošedého zašlého povrchu nátrubku se stal po ubrání asi pěti milimetrů oceli krásný stříbřitý obrobek. Zastavit rotaci, vyjmout jej ze soustruhu a uložit na hromadu. A tak pořád dokola – norma za osmihodinovou šichtu byla myslím 160 nátrubků. Dietní salám s množstvím hořčice, houskou a kofolou z bufetu o přestávce mi chutnal skvěle. Poctivě jsem zde absolvoval směny i ranní i odpolední i noční. Dnes soudím, že by si takovou nebo podobnou fyzickou práci (krumpáč, lopata, hasák, sekyra, kladivo, šroubovák, gola klíče…) měl zkusit každý, kdo chce absolvovat vysokou školu a dělat jednou duševní práci. Aby si vážil i práce fyzické. A samozřejmě nedávat žádné politické neziskovce ani korunu dotací bez takovéto fyzické pracovní zkušenosti všech jejích členů!

Deset let dělal u vysokých pecí v NHKG můj oblíbený folkový písničkář Pavel Dobeš. Měl to i v písničkách. Slova i melodie se mi vybavují dobře. Slova sem ocituji, melodii ne – ale možná se vybaví i některým z vás:

…

Za devět hodin bych tak

maximálně poryl zahradu.

Kolikrát ještě déle trvá

než ryba zhltne návnadu.

Když za devět hodin na vysoké peci

zrobime tři odpichy tak zpoceni jsme všeci.

Motorista za tu dobu nezarobi na blatnik

A mala ručička

Neoběhe cifernik.

Kapitolou samou pro sebe je sportovní oddíl TJ NHKG. Nevím, co s ním dnes je, nesleduji to. Ale jestli z něj něco dílčího dosud přežívalo, tak se zánikem Enháčka jistě zanikne v původní podobě i to.

Hráli jsme za TJ NHKG oba tenis s jistým Ivanem Lendlem. On ten velký tenis na kurtech v Komenského sadech, já ten malý, stolní tenis v herně na Veleslavínově ulici pod kinem Družba. Ivan asi milionkrát úspěšněji než já. Enháčko tedy Ivan Lendl vlastně světově proslavil. Já sice nikoliv - ale ani já jsem v tom svém pingpongu nebyl zase až tak nejhorší – nějakou tu medaili z turnajů ještě doma v krabici mám. A v pingpongu jsem měl mnoho kamarádů týmových spoluhráčů. Celkově náš klub stolního tenisu TJ NHKG nebyl „žádné béčko“. Naše klubová jednička v mužích, Štefan Kollárowits, patřil za mých raných dorosteneckých let k deseti nejlepším hráčům v Evropě. A úplně nejlepší byl v bekhendovém topspinu. Tahal ho bleskurychlým pohybem až téměř odněkud od kotníků, švih ruky mu končil až vysoko nad rameny. V utkání PMEZ (pohár mistrů evropských zemí) jsme jednou hostili jugoslávský mistrovský celek. Jugoslávec zkoušel sklápět Štefanovy topspiny, co to dá, ale stejně se mu míček od pálky odrážel do stropu. Jugoslávec nevěřícně klel… No a všichni v našem oddíle jsme hrdě nosili bundy s našitými čtyřmi písmeny – NHKG. Na nějakého totalitního Klementa Gottwalda přitom nikdo ani stínem nepomyslel – značka NHKG byla prostě moderní a špičkově kvalitní.

Z toho všeho plyne, že pro mne je Enháčko srdeční záležitost – cenná, kultovní. A co teprve když zkušenost jednoho člověka vynásobíte zkušeností a prožitky mnoha tisíci dalších lidí, kteří tam pracovali na plný úvazek. Když to dále vynásobíte desetitisíci členy jejich rodin, známými, dodavateli a odběrateli…

Co teď s areálem Enháčka bude? Přinejmenším polovina z něj se asi postupně bude měnit v rozvaliny…

Napadá mne představa, kdyby lidé z Ostravska v sebeobraně něco podobného způsobili hrdé Praze. Udělali by rozvaliny z areálů, které jsou zase kultovní pro naši caput regni. Rozvalili by a srovnali se zemí nejméně polovinu Strakovy akademie, polovinu Thunovského paláce, Valdštejnského paláce, polovinu Chrámu sv. Víta… Kdo jiný než tam sídlící vláda, Poslanecká sněmovna, Senát, Kancelář prezidenta republiky v posledních letech pustily do naší země vražedný (podle mého názoru) Green Deal, který postupně ubíjí energeticky nejnáročnější avšak životně nutné hutní procesy…

Místní lidé i zahraniční turisté v Praze by chodili kolem těch rozvalin a ptali by se po příčině. Někteří by se i dozvěděli, že to je vyprovokovaný adekvátní následek něčeho obdobného ze strany Prahy vůči Ostravsku – a viděli by, že něco zde už mnoho let rozhodně není v pořádku…

Raději ale budu humánně konstruktivní – a vyslovím přání, ať zůstane v celku, bez porušení a plně funkční i Hrad, i Parlament, i Senát… i celé Enháčko.